Orphan ~ BTS cz (Taegi)

5.Kapitola - Párty? Párty.

(Ano, ano, chtěla jsem sem napsat něco zvrhlého, co by asi všem 13 letým fanynkám udělalo radost, ale i tak jsem to přepsala, jelikož nemám kouličky na to to vydat do světa xD)

---

(Sobota, 10:15)

Seděl jsem u psacího stolu a snažil se vymyslet nějaký text z písničky. Byl jsem ještě v pyžamu, protože jsem neměl moc nikam v plánu jít. Vykoukl jsem z okna a snažil se najít isnpiraci. Ale nikdy nic. Jen holé stromy co čekají na sluneční svit a teplo aby mohly vypuknout a mohla se z nich stát nádherná zeleň.

Přejížděl jsem propiskou po papíře, kde jsem vytvářel slabé modré čáry. Nic mě nenapadalo. Jako by mi někdo přes ty 3 dny vymetl úplně hlavu do posledního smýtka.

Vzpomněl jsem si na Tadeáše. Vzpomněl jsem na všechny vzpomínky a zážitky co jsme spolu prožili jako malý až do téhle doby. Když jsem si uvědomil že ho už nikdy neuvidím, nastal ve mě tak prázdný pocit. Věděl jsem že k němu chovám nějaké city a že vždycky budu, ale budu se muset posunout dál. Budu si muset někoho najít a ochutnat ten pocit opětované lásky. Mám dát na Namjoonovu radu? Měl bych něco začít u hyunga? Nad touhle myšlenkou jsem zakroutil hlavou a povzdechl si. Tae nikdy nemůže začít mít rád kluky. Nebo aspoň kluky typu já. Hlavou mi probleskl Jimin, ale ten spíš vypadá že něco cítí k Jungkookovi i když to nedává na jevo.

Co tím Namjoon myslel? Že to mezi mnou a Taehyungem jiskří? Nemůže nic jiskřit. Ani jeden z nás není napnutý z druhého dotyku. Bereme se jako kamarádi, kteří si věří a stojí o přítomnost druhého. Aspoň takhle to vidím já. Sice ke mě Tae není moc upřímný, ale časem se snad otrká a řekne mi něco víc tajemnějšího o sobě. Doopravdy jsem nečekal že se stane tolik za tich pár dní co tu jsem. Nečekal jsem takovou velkou přítomnost lidí kolem mě. Čekal jsem že všechno bude stejný jako v České Republice. Šikanovaný Yoongi, bez přátel, bez lásky a bez rodiny. Bez rodiny jsem sice stále a takhle to bude napořád, ale z tich pár lidiček co jsem tu poznal, se stala moje druhá nebiologická rodina. Jsou to tak úžasní lidé. Až na Jimina, který by měl klidnit hormon.

Otevřeli se dveře od pokoje. Nijak jsem se nezaobíral tím kdo sem jde. Neotáčel jsem se a dál přemýšlel o smyslu života. Jaký má vůbec smysl život? Poprvé se nadechni a snaž se přežít. Tvůj život může skončit v každém zlomku sekundy.

Někdo přistoupil za mými zády a obepnul kolem mě ruce. Lehce jsem se lekl a ruce ohmatal. Otočil jsem se za zvukem smíchu. Byl to Tae, který jako vždy měl na sobě jeho vysmátý výraz. Pevně mě zmáčkl a hlavu položil o mé rameno. Jeho dech mě šimral na krku. Cukl jsem hlavou.

"Nech toho," začal jsem smát, protože to doopravdy lechtalo.

"Taky tě rád vidím," zazubil se Tae a odtáhl se ode mě.

Otočil jsem se k němu a pozoroval ho. Bylo na něm něco jiného. Snažil jsem se to najít, ale marně. Prohlížel jsem ho od hlavy až k patě, ale pořád jsem to nemohl najít. Zastavil jsem se u jeho rozkroku, který byl větší než obvykle. Ihned jsem odvrátil zrak a otočil se ke stolu. O můj bože.. Snad si toho Tae nevšiml. Rudnoucí ruměnce na tváři jsem si zakryl dlaněmi.

"Dobře," postavil jsem se k němu čelem "Co tady chceš?" skřížil jsem ruce na hrudi.

Ten se jenom nechápavě zasmál. "Děje se snad něco, o čem nevím?" koukl jsem se na něj nechápavě a přehoupl se z nohy na druhou.

"Tak ty jseš jasnej," začal se smát. Nechápal jsem o co mu jde, tak jsem čekal až něco řekne. Chvíli bylo ticho, když v tom ale Tae na mě prsknul "Všechno nejlepší!" a přitáhl si mě do objetí. Už jsem tak mimo, že jsem zapomněl i na to že mám narozeniny. Jak ale Tae mohl vedět o mých narozeninách?