Orphan ~ BTS cz (Taegi)

26. kapitola - Světlo na konci tunelu.

Ze spánku mě probudila hlasitá a velice dunivá rána z vedlejší místnosti. Mé tělo se těžce nadzvedlo a po pár těžkých pošoupnutí, jsem se dostal do polosedu. Chtěl jsem opět ulehnout k spánku, ale rána se ozvala po druhé ještě hlasitější.
„Co tam sakra dělá?" odkryl jsem deku a postavil se kolíbavým pohybem na nohy. Mé nohy byly jako z želé. Každý krok byl čím dál tím těžší. Podlamovaly se mi, ale i tak jsem přes tu omámenost ze spánku došel k místnosti, ve které jsem nikdy v životě nebyl. Dveře byly pár centimetrů otevřené. Má dlaň padla na dřevo a dveře kousek otevřela. Otvor byl veliký asi do šířky stejně jako já. Má hlava mi zabloudila dovnitř a oči padly ihned do místnosti. Zahlédl jsem jen, že je to velmi prostorná šatna, která by snad byla viděna jen u dívek. Popošel jsem bosými chodidly na dlaždice a párkrát zašlapal na místě. Dlažba byla sice studená, ale po chvilce se to zvládout. Ocitl jsem se celý v místnosti. Zahlédl jsem Taeho, který po místnosti běhal div mu nohy neupadly a věci přehazoval kamkoliv se mu zachtělo. Jediné, co mě zajímalo - černý, velký a hlavně cestovní kufr. Pár kousků skládal do něj. Nechápal jsem a tikal jsem pohledem na kufr a na toho člověka, co běhal sem a tam. Je pravděpodobné, že si mě ani nevšiml. Mé nohy se klepaly díky studené podlaze.
„TaeTae? Co to děláš?" nadzvedl jsem obočí a přistoupil blíže k němu. Pousmál jsem se. Právě teď seděl na zemi a plaval v hromadě oblečení. Jeho hlava vykoukla z pod jednoho trika. 
„Yoongi," vydechl a ihned se začal stavět na nohy. Pomohl jsem mu. Jeho koutky se stočily do patrného úsměvu, ale ihned poté se mu úsměv opět vytratil.
„Co to děláš? Děje se něco?" chytl jsem jeho tváře do mých dlaní, aby neuhýbal zrakem. Taehyung si skousl ret a přejel si jazykem po suchých rtech. „Já-já," jeho hlas se začal drhnout a zasekávat. Pohledem tikal po místnosti, jen ne na mě. „Běž dolů, máš tam snídani," sundal mé ruce a sklopil pohled. „Je to na dlouhé vysvětlování," otočil se ke mně zády. Nevím proč se zachoval tak, ale bylo mi to jedno. Sice jsem se cítil divně, ale nijak jsem po ničem nepátral. Tae dnes vypadal, že stejnak nic řešit ani nechce. Choval se velmi jinak, nepřirozeně a upjatě. Tohle se mu nepodobalo.
Pokrčil jsem rameny a otočil se také. Vyšel jsem z dveří rovnou ke schodům. Přemýšlel jsem o tom všem po cestě ze schodů. Po chvilce jsem to ale zase začal ignorovat a mé kroky zamířily rovnou do kuchyně, jelikož můj žaludek si už hlasitě žádal doplnit. Usedl jsem na měkkou židli a hlasitým vrzáním se přisunul ke stolu. Rozhlédl jsem se po ploše. Tolik upraveného a pravděpodobně chutného jídla. Tohle se také Taehyungovi nepodobá. I přesto, že se mi začátek dnešního dne zdá velice divný, jsem se do toho jídla pustil. Bylo velice chutné. Kousal jsem pečlivě, abych si tu chuť vychutnal.
Z mého dumání mě vyrušilo hlasité dupaní po schodech. Kroky mířily dolů a rovnou ke kuchyni. Otočil jsem se prudkým škubnutím na židli a ve futrech uviděl stát udýchaného Taehyunga. Jeho oči ale nesměřovaly na mě, ale na něco nademnou. Otočil jsem se též. Koukal na hodiny, které ukazovaly za deset minut jedenáct. 
„Fajn, mám ještě trochu času," oddychl si Tae a plouživým krokem přistoupil za mě. Jeho ruce se obepnuly kolem mého krku a jeho rty se ocitly na mé rudé tváři. „Chutná?" přitulil se ke mně ještě více Odkýval jsem mu to s plnou pusou. Jako malé dítě jsem byl. Malé a šťastné. Je to ten pocit? Počkat, já jsem šťastný? Usmíval jsem se, aniž bych si to uvědomoval. „Fajn," odtáhl se ode mě a zaplul do židle přede mnou. Myslel jsem si, že se také usmívá, ale dělal úplný opak, který mě znepokojil. Bylo ticho. Nikdo už nic neříkal a jen jsme si hleděli do očí. Ticho zaplňovalo jen mé mlaskání. 
„Tak co se děje?" položil jsem jídlo na stůl, když mi už došla trpělivost. „Nevím, jestli ti to mám říct zkráceně či ti to rozvést," špitl a zadíval se na květinu uprostřed stolu. „Zkráceně?" navrhl jsem „-ale," chtěl jsem něco říct, ale mladší mi skočil do řeči „Odlétám do Ameriky Yoongi," vyslovil s pokrčeným obočím, jakoby se bál, že mu dám každou chvíli pěstí. „No, a co je na tom špatného?" usmál jsem se. Nevěděl jsem proč se tak chová. Jede jen do Ameriky, snad se vrátí a nezůstane tam na vždy, ne? „V pohodě, podporuji tě v tom i když nevím v čem," usmál jsem se a svou ruku položil na tu jeho. On ale ruku odsunul ke svému tělu a padla mu do klína. „Letím tam kvůli svatbě," jeho oči se upřely bez emocí do těch mých. „Kvůli mé svatbě," stekla mu slza po tváři. „Ale nežertuj," začal jsem se smát, ale jeho po jeho tváři začaly stékat ještě větší množství slz. Rychle jsem vstal na nohy a přiběhl k němu. Vyzval jsem ho, aby si také stoupl. Jeho tvář byla rudá a jeho ret se klepal. „Tohle je asi konec," tuto větu, vyslovily jeho rty. Nemohl jsem věřit svým vlastním uším. „Co to máš znamenat?" odstoupl jsem si od něho trochu dál. Začaly se mi klepat ruce a mé tělo opět spadlo do nějakého šoku. Začalo si dělat, co si chtělo. Nohy jsem necítil. Stál jsem jen tak tak. „Yoongi, nech mě to vysvětlit, ještě máme pár minut," řekl už poklidněji natahujíc ke mně ruce. „Pár minut?!" vyhrkl jsem a odstrčil ho. „Mám plán Yoongi," chtěl mě opět chytnou za ruku, ale já rychlostí blesknu uhnul. Opět se mu oči prolily slzy. „Nech mě být, ty zrádce," řekl jsem zastrašlivým tónem a naposledy jej odstrčil. Opět to do mě vjelo. Otočil jsem se a co nejrychleji běžel k vchodovým dveřím. Chtěl jsem utéct a brečet jako malá holka. Věděl jsem to. Náš vztah jen hrál. Byl jsem jeho hračka. Zase jsem vše podělal. Už jsem se konečně cítil šťastný. Zase já od všeho utíkám. Proč si ho nechci vyslechnout? Co mi v tom brání? To sám nevím. Ani nevím kam běžím a po čem běžím. Koleje? Vím jen to, že mi po tvářích stékají samovolně horké slzy. Utíkám kamsi do neznáma. Za něčím, co chci. Chci smrt.
Cítím, jak mé tělo silně do něčeho naráží a má hlava padá tvrdě na zem. Všude černo. Nemohl jsem se hýbat. Neskutečná bolest mi projížděla po celém těle. Všude jen temno a tiché, tlumené hlasy. Mé oči se pomalu zavírají a mé tělo padá do křeče. 
Co to je? Tohle je můj konec? Má hlava nepromítá nic jiného, než vzpomínky. Kde to jsem? Kam to jdu? Nic neovládám. Mé nohy se nemohou zastavit. Cítím se tak lehký a mé nohy jsou jak na mráčku. Všude jen tma. Kamkoliv se otočím byla tma, která neměla konce. Tma, co nebyla ledajaká tma. Byla jiná než normální tma. Ztratil jsem všechny smysly. Nic jsem necítil. Ozvala se menší rána a před mými zraky se objevilo bílé světlo. Co to je? Šel jsem za tím a nespustil z toho oči. 
Po chvilce mi to došlo. Bojuji mezi smrtí a životem. Prohrával jsem. Cítím jsem to. Nechci umřít. Panikařil jsem.  Kamkoliv jsem se otočil, bylo bílé, oslepující světlo. Nebylo úniku. Mohl jsem jen jít dál a doufat v to nejlepší. Je smrt takhle klidná a jemná? Necítím své tělo. Tohle je špatné. Začal mě pohlcovat strach a neskutečná panika. Začal jsem utíkat. Více a více. Nebylo konce. Mé tělo slábl, ale i tak jsem běžel dál. Podlamovaly se mi nohy. Už jsem se blížil. Světlo mě pohlcovalo a oslepovalo do omdlení. Co mě čekalo dál bylo bezbolestné. 

Najednou jsem nic necítil.

Jen prázdno. 

- 

Jep jep jep jep jep jep
kill me gurlz :'DDDD