Orphan ~ BTS cz (Taegi)

23. kapitola - Plány.

Zarazil jsem se nad tím, co jsem právě teď udělal. Odtáhl jsem se od něho. Seběhlo se to tak rychle, skoro až nepřirozeně. Skoro jako by to nebyla realita. Zkousl jsem si ret tak silně, až mi z něho vytekla kapička krve. Byl jsem zmatený. Nechal jsem se jím ovlivnit i přes to, jak moc mi ubližoval. Odtrhl jsem rychle ruku z jeho sevření. Cítil jsem, jak se mi dělá mdlo, svírá se mi žaludek a zrychluje dech.

Tae se mě opět rychle dotknul. Dotyk byl natolik silný, jakoby mnou prošlo sto tísíce mravenců. Co se to se mnou děje? Jeho ruka se pozvolna přesouvala na horu k mé tváře. Přejel mi dlaní po líčkách a jemně je chytl. "Děje se něco?" koukl jsem se na něj. Sice jsem ho neviděl, ale cítil jsem tu jeho starost v očích. Nemusel jsem mít ani světlo, abych poznal, jak se tváří nebo v jaké je poloze. Až takhle moc jsem ho znal a miloval. Vzal jsem ho za zápěstí a jeho ruku sundal. Byl to pěkný pocit, ale stála přede mnou jakási překážka. Nemohl jsem dál. Sice to bylo vše, co jsem chtěl. Chtěl jsem aby se to spravilo, ale teď toho lituji. "Yoongi," vydechl, když se pokusil opět udělat nějaký pohyb, ale já mu zabránil. Pomalu jsem se od něho odsunul a otočil se opět k němu zády. Zpět na začátek. Ruka se mi začala třást z neznámeho důvodu. "Co se děje?" nenechal se odbýt a jeho ruka počinula na mém boku a dál mě jeho tělo hřálo. "Já nevím, co se děje," přivřel jsem oči, když se jeho rty přiblížily k mému krku. "Seběhlo se to tak rychle, jen mi dej čas, musím si opět navyknout," zalhal jsem. Vím, že v tom je něco jiného, ale nevím co přesně. Něco mi brání s ním být. Že by mi osud bránil nad nějakou další osudovou chybou? Je to dosti možné a pravděpodobné. Mé srdce přímo prahne po ano, ale můj mozek odstupuje a stojí si za svým ne. A co moje tělo? To říká, že mu to je jedno. Jsem zmatený sám ze sebe.

"Udržíš tajemství?" vytrhl mě z myšlenek Taehyungovo hlas na mých zádech. Opět mě zaskočil. Lehce jsem to odsouhlasil. Zná mě, tak nevím, proč se mě ptá. "Není to až takový tajemství, ale spíše problém," jeho hlas se zlomil. "Má rodina neví to, jaké jsem orientace, ví to jen ti, kteří s námi chodí do školy," zasekl se. Nic dál neříkal a mě opět začínalo silně mrazit na zádech. Ne ze zimy, ale ze strachu, že se opět zase něco stalo. Nikdy nic nemůže zůstat v rovnováze vesmíru. Vždycky něco musí vykolejit ven z obježné dráhy. "Co se děje?" otočil jsem se k němu. Naše tváře se otíraly o toho druhého. Přinutil mě se na něj otočit a opět se o něj zajímat. Přinutil mě mít opět starost. "To, že mám měsíc na to, abych představil svou dívku rodině," zatajil se mi dech. "Jenže to není ten hlavní problém, další problém je v tom, že takhle mladý si budu muset vybrat svou ženu, se kterou se ožením a založím rodinu," vyklopil naráz ze sebe "Je to tradice, jsme bohatí a pod zaplacení zákona, si můžeme dovolit svatbu před plnoletostí," hlas se mu opět zlomil. Cítil jsem z něho, že ho to trápí a já nevěděl, co dělat. Neodpovídal jsem. Nepřemýšlel jsem. Můj mozek narposto vypnul a mé srdce dostalo nespočetně moc ran. Cítil jsem se mi do tváří hrne krev a do očí opět známa slaná tekutina. Nevnímal jsem teplé slzy, které mi stékají po tváři. Nechápal jsem proč jsem takhle brzy zareagoval, ale cítil jsem, jakoby už byl konec a že jsem veškerou snahu prohrál.

"Yoongi?" jeho teplá dlaň se dotkla mých zledovělých tváří. Z tváří mi ušel lehčí vzlyk, který jsem chtěl skrýt. Hruď semi natřásala pod návalem brečení a utajených vzlyků. Cítil jsem, jak mi otírá slzy a nic neříká. Jako kdyby chápal, jak se cítím. "Prosím, nic neříkej ostatním členům," vyslovil téměř neslyšitelně. Cítil jsek mu hruď taktéž naskakuje. Taky brečí. Je až moc dobrý herec, aby to zkryl. "Promluvíme si o tom ráno," přetočil mě z ničeho nic opět na bok a já k němu ležel v té stejné poloze jako na začátku. "Ráno moudřejší večera, teď chci aby ses dobře vyspal," přisunul se ke mě blíž a přehodil přes mě kousek jeho teplé přikrývky. "Tohle je tak nespravedlivý," hlesl jsem, když se ke mě přitulil. "Bolí ta láska k tobě," řekl jsem najednou nahlas to, co jsem se mu nikdy neodvážil říct. "Já vím," položil mi ruku okolo pasu a přitáhl si mě blíže k němu. "Ani nevíš, jak moc mě to mrzí," líbl mě do vlasů a já nenápadně propojil naše prsty, abych k němu byl ještě blíže. "Ale my to vyřešíme," povzbudil mě jeho šeptem. "Nikdo nás nerozdělí," stiskl mojí ruku silněji "A teď už zavři oči a nech, ať se ti zdá o mě. Nemysli na to," vydechl mi krk. Cítil jsem jak se jeho oči zavírají a on začíná nabírat na normálním tepu. "Dobrou," vydechl jsem naposledy a zavřel oči, které plavaly v slzách bolesti.