Orphan ~ BTS cz (Taegi)

17. kapitola - Kamarád s (ne)výhodami?

Jen tak na začátek bych vám moc chtěla poděkovat za vaší podporu, komenty a votes ^^ Všechno si čtu, jste zlatí C: 3K přečtení, omg wut? 

- - - 

"Necháme tě tu samotného s Taeem," odtáhl jsem se od Jimina. Kývl jsem. Sice jsem nevěděl co tu budu dělat sám, ale teď bych byl nejradši úplně sám. Schoval se někam do temného koutu a nechal téct potok slz po mém těle, bez známky nějakého štěstí nebo radosti.

Kluci zmizeli ve dveřích a já tu zůstal doopravdy úplně sám. Otočil jsem se opět na to mrtvolné tělo, co leželo kousek ode mě. Nemohl jsem se na něj dívat. Ničilo mě to. Cítil jsem se psychicky úplně na dně s domněním, že za všechno může jen má maličkost.

V hlavě se mi ozývaly tak divné hlasy, které mě pomalu dováděly k šílenství. Byl jsem tu sám v bílé mrtvolné místnosti a s člověkem, kterého z celého srdce miluji. Celý tohle je stejnak má chyba. Nic by se nestalo kdybych na něj nezačal řvát. Mohl být teď šťastný v mé posteli uzavřený v mé náruči, bez ohledu na to, co provedl. 

Chtěl jsem hýbat mými končetinami, ale ty se náhle zdály těžké jako balvan. Nemohl jsem se hnout z místa. Jen jsem na něj koukal se slzami v očích. Bylo tu strašné ticho. Jen přístroje vydávaly zvuk na znamení, že jeho srdce pořád bije. 

To srdce jsem ale totálně zlomil. Co teď mám jako dělat? Nedokážu žít bez něho. Takovou lásku mi už nikdo nikdy nedá jak to dělal on. 

Konečně se mé tělo pohlo a mé nohy udělaly pár kroků až k jeho posteli. Ani nedýchal. Nic. Jeho tělo bylo úplně pryč z tohohle světa. V hlavě se mi přehrála věta A když se vzbudí, nebude si nic pamatovat.. Když se vzbudí, nebude to pro něho lepší? Že si nic nebude pamatovat? Začne žít nový život beze mě a já mu už nikdy neublížím? Založí rodinu, vezme si svojí lásku života, čím jsem měl být já a všechno bude v pohodě.

Uvnitř jsem se stále uklidňoval abych se nerozsypal na zem. Byl jsem na pokraji zhroucení. Přistoupil jsem co nejblíž k němu a koukal na jeho bledou tvář. Doopravdy byl bledý. Skoro jako by byl mrtvý. Co když už je mrtvý? Ne, na tohle nesmím myslet.

Pomalu jsem vydechl a vzal jeho ruku do té své. Byl tak ledový. Bez známky života. Po mé tváři začaly téct slzy, které se nekontrolovaně draly na povrch. Hned jsem jeho ruku pustil a tváře si utřel rukávem.

Mé oslabené tělo padlo na kolena vedle jeho postele. Právě teď jsem měl chuť se na místě podřezat a nechat se vcucnout do pekla, kam patřím.

Už jsem nemohl. Na té zemi jsem musel sedět nějakých patnáct minut. Jen jsem brečel a brečel. Je až k smíchu, že si lidé uvědomí co pro něho člověk znamená, až když ho ztratí. Kdybych si to já debil uvědomil dřív, nemuselo by se nic stát. 

Snažil jsem se uklidnit. Musel jsem se uklidnit, jinak bych tu byl schopný přirůst k téhle zemi a už nikdy neodejít. 

Pomalu jsem vstával na své nohy. Narovnal jsem se a zhluboka se nadechl. Koukl jsem k oknům, kde již prosvítalo přes žaluzie denní světlo. Ohlédl jsem se opět na Taeho. Žádná změna. Pořád v té stejné poloze.

Zhluboka jsem opět vydechl. "Prosím Tae, vzbuď se," šeptl jsem do těla, které mě i tak nemohlo slyšet. Byl jsem schopný se klidně teď i modlit a to nejsem věřící. "Omlouvám se ti za všechno. Moc mě to mrzí," mluvil jsem jemným hlasem a u toho držel jeho chladnou ruku. "Odpouštím ti," sklopil jsem hlavu, když se mé slzy opět prodraly na povrch. "Miluji tě," potichu jsem doufal, že tahle slova slyší, jelikož jsem mu je moc nikdy neříkal. 

Litoval jsem toho, že jsem mu tohle neříkal tak často, jako on mě. Nedivil bych se kdyby mi řekl, že se cítil jako páté kolo u vozu v našem vztahu. Nedivil bych se ničemu co by mi vytkl. Jelikož jsem si svoje chyby uvědomil až teď. Až takhle pozdě.