Orphan ~ BTS cz (Taegi)

16. kapitola - Kómat.

"Tae je v nemocnici," uslyšel jsem ustaraný hlas Jungkooka. Otevřel jsem oči dokořán. Najednou jsem byl vzbuzený jako nikdy jindy. "Jungkook, nedělej si srandu a běž spát. Jsou čtyři hodiny ráno," ohlédl jsem na budík a poté se opět uvelebil do postele.

Jungkookovi ruce se ocitly na mých zádech a snažily se mě posouvat po posteli. Roloval jsem za sebou prostěradlo a po chvilce jsem se ocitl na zemi. Spadl jsem na chladnou zem. Rychle jsem se postavil na nohy. "Jsi snad debil?" promnul jsem si spánky a koukl na něj.

"Já si srandu nedělám," spatřil jsem stékat slzy po jeho tváři. Teď jsem si uvědomil, že si doopravdy srandu nedělá. "Co se mu stalo?" neklidně jsem si promnul ruce a posadil se na postel. Můj mozek byl ještě otupělý ze spánku, takže moc nedokázal vstřebávat informace. Sice jsem byl ještě naštvaný na Taeho, ale mám o něj samozřejmě strach.

Kook se zhluboka nadechl a shrbil se v zádech. "Měl autonehodu," vzal svou tvář do svých dlaní, aby zakryl slzy, které se mu derou na povrch. "Jel s Jiminem, který to nějakou záhadou přežil bez úrazu, ale Tae," zlomil se mu hlas a mnou projel hnusný mrtvolný pocit. Snažil se uklidnit svůj dech "Tae," nedokázal to vyslovit.

Rychle jsem se vyhoupl na nohy a začal lítat po pokoji. Běhal jsem od skříně ke skříni a začal jsem si balit. "Kam jdeš?" vzhlédl ke mě. "Do nemocnice," odpověděl jsem rychle a chtěl prolítnout kolem Jungkooka. Chtěl jsem odejít ale jeho ruka mě vzápětí chytla za zápěstí a přitáhl si mě zpátky. "Tae je po operaci," hlesl se sklopenou hlavou. "Návštěvy mohou být až ráno," vytrhl jsem se mu ze sevření a i tak ho neposlouchal. Musel jsem ho vidět. Teď mi bylo všechno jedno. Nic z toho by se nestalo, kdybych po něm nezačal řvát. Nic.

Dával jsem si to za vinu. Mohl jsem za to já. Nic by se nemuselo stát. Už jsem byl v předsíni a obouval si boty. V tu ránu ke mě přiběhl Jungkook a začal dělat to stejný. "Jdeš se mnou?" ohlédl jsem se po něm. On to jen lehce odkýval a zatáhl nudli, která mu tekla z nosu. Vytáhl jsem kapesníky z kapsy a hodil je po něm aby se vysmrkal.

Nemohl jsem uvázat tkaničky. Mé ruce se silně klepaly a vůbec neposlouchaly můj mozek. Bezmocně jsem tkaničky pustil a hlavu si opřel o koleno. "Pomůžu ti," posadil se Jungkook vedle mě a mé tkaničky mi začal uvazovat. Vzhlédl jsem k němu a začal pozorovat co dělá. Nejsem malý dítě aby mi někdo zavazoval tkaničky.

Ani jsem se nenadál a boty jsem měl uvázané. Podal mi pomocnou ruku. Já jí přijal a postavil se na nohy. 

Běželi jsme po ulici přímo na jednu zastávku poblíž našeho domu. Měli jsme to štěstí a chytli autobus takhle brzy ráno. 

* * *

"Nemohou mít návštěvy jen rodiny?" ohlédl jsem se na Jungkooka, který koukal mrtvolným pohledem z okna. A já byl z cela bez emocí. Nic jsem necítil. Jen prázdno. 

"Znám se tam s jednou sestřičkou, co se baví s Taeem, díky ní se můžeme proplížit kamkoliv do nemocnice, protože mi až moc věří. Stejně jako Taemu," sledoval jsem s ním, jak se pomalu venku začalo rozednívat. 

Pár lidí už jelo do práce, takže jsme v autobuse nebyli sami. 

Kola vozu se zastavila a vykopla nás na konečný zastávce. Nemocnice. S Jungkookem jsem si prohlédl velkou bílou budovu. Jsem tu úplně poprvé a vůbec z toho nemám dobrý pocit. Cestu sem, jsem přemýšlel, proč Tae jel s Jiminem v jednom autě? Proč? Chtěl s ním něco udělat? Možná, že ta bouračka byla právě to, aby ho zastavila nad nějakou hloupostí.

Pomalu s rukama v kapsách jsme se rozešli k budově, která byla plná lidí bojující o jejich život. Nevím co si mám představit, pod tím, co se stalo hyungovi. Nemůžu ho ztratit. Byl by to pro mě úplný konec.