Orphan ~ BTS cz (Taegi)

22. kapitola - Houpačka.

Celý tenhle kemp byl jeden špatný nápad. Stál vedle mě a ani si mě nevšiml. Nastalo ticho. Nikdo nic nedělal a jenom každý mrkal na toho druhého, který stál před ním. "Eeeh," pronesl jsem dlouze, když se ani po chvíli nic nedělo. Všechny oči padly na mě. Lehce jsem se lekl, jelikož jsem tohle nečekal. "Může mi aspoň někdo říct, co je tohle za kemp?" pronesl jsem mezi tím, co jsem si silně mnul ze stresu klouby. "Tobě to nikdo neřekl?" dýchl mi někdo stroze na zátylek. Silně jsem nadskočil a prudkým otočením málem tomu dotyčnému vlepil výchovnou. Měl jsem v tuhle chvíli pocit, že mi srdce vyskočí z těla a oběhne celou zeměkouli.

Jasně, že mi nikdo nic neřekl, proč by mi někdo něco říkal, že? Jsem tu stejnak všem jenom na obtíž. Ten kdo mě tak vylekal, byl Hoseok. Jediný ten vždycky na mě předával pozitivní energii aniž bych si to uvědomoval. Teď jsem i rád, že tu je se mnou. "Budeme tu mít koncert kamaráde," poplácal mě po zádech a zmizel tak rychle, jak se i objevil.

Chatka byla sice moderně zařízena, ale i tak se mi tu nelíbilo. Něco mi tu chybělo. Chyběla mi tu ta příjemná atmosféra, která vyprchala jako pára. Pravděpodobně to byl jenom pocit, jelikož se všichni ostatní baví. Aspoň někdo se baví. Nahodil jsem svůj poker face, který jsem měl na tváři už asi přes dva týdny a rozhodl se tu nestrávit ani dalších 5 minut. Otočil jsem se na patě a blesku rychle jsem zmizel ve dveřích.

* * *

Jak moc naivní je fakt, že jsem našel nadaleko v parku houpačku a už na ní sedím nějaký čtyři hodiny a možná i více? Nevím kam mě to nohy zavedly, jen vím, že už netrefím zpět do kempu. Nohy mě zavedly kam jsem chtěl. Na místo klidu, ticha a pohody. Nikde nikdo poblíž, jen hvězdy, které se na obloze začínaly postupně objevovat a pouliční lampa, co mi svítila na kousek cesty, která mě přivedla na onen místo.

Bylo teplo. Vítr nefoukal. Vzduch byl svěží. Cvrlikání cvrčků byl jediný zdroj zvuku, co tohle místo nenechávalo úplně potichu. Cítil jsem volný a plný energie. Místo bez trápení. Opustila mě všechna nervozita, strach a problémy. Nic mě v tuto chvíli netrápilo. Lehce jsem se houpal do rytmů, které jsem si vytvářel ve své hlavě. Z mého břicha se náhle ozvalo hlasité zabručení. Bylo to upozornění na to, že bych měl něco sníst a taktéž se i napít, jenže žádný obchod v blízkosti. Všude jen pusto. Vyvedlo mě to z mého rozjímání zpět do kruté reality. Vrátil se opět ten ohavný pocit. Rozhlížel jsem okolo sebe. Všude se rozlila černo černá tma. Lhal bych, kdybych řekl, že nezačínám mít strach. Sice tu není nic, co by mi mohlo ublížit, ale i tak mě pohlcoval pocit paniky.

Snažil jsem se uklidnit, ale zašustění v nedalekém keři rozproudilo mou krev. Lekl jsem se a má hruď nadskočila o nějakých pár centimetrů výš. Už jsem neměl ten pocit, že tu jsem sám. Šustění nepřestávalo a mé nohy začaly těžknout i přesto, že sedím. Raz, dva, tři. Počítal jsem v hlavě a snažil se uklidnit. Není se přeci čeho bát. Mám se snad bát přírody? Příroda není to, co by mi přece mohlo ublížit.

Zasuštění se ozvalo znova a tentokrát ještě hlasitější. V tu chvíli to ve mě cuklo ještě silněji. Měl jsem chuť vstát a odejít, jenže jsem pořád seděl a bál se jako malá holka. Vzal jsem do ruky svůj mobil a chtěl aspoň zjistit, kde se nacházím nebo aspoň kolik je hodin. V tu rázu, co jsem mobil rozvítil, se mi vypl na slabou baterku. "Sakra," zaklel jsem si pro sebe a mobil opět uklidil zpátky do kapsy. Žádná baterka, mapa a ani mobil. Právě teď začal boj mezi mnou a přírodou. Nebo snad spíše boj o přežití?

Postavil jsem se zprudka na nohy a vykročil směrem k cestě, z které jsem přišel. Vedle ní byl taktéž keř, z kterého vycházely ty prapodivné zvuky. Nechtěl jsem kolem toho jít, ale co jiného mi zbývalo. Vykročil jsem a pomalou chůzí šel ke keři, z kterého se stupňovalo ještě větší šustění. Nohy se mi sice třásly, ale jakž takž jsem chodil. Mé tělo strnulo jako ostříž. V dálce na druhou stranu se ozvalo hlasité zaskřípání, které drásalo ušní bubínky. Začal jsem couvat zpátky a pořád se ohlížel kolem sebe. Šel jsem pozpátku a snažil se zklidnit můj dech. Nedařilo se.