Orphan ~ BTS cz (Taegi)

19. kapitola - Všechno odznova.

Už uběhly dva měsíce. Dva měsíce plné strachu, vyhýbání a odkládání. Nevynechal jsem jediný den, co bych nenavštívil Taeho. Doslova mě uvnitř ubíjel ten pohled na Taeho spící tvář.  Tolik nevinnosti a bolesti vyzařoval jeho mrtvolný výraz, který se za tu dobu bohužel ani o milimetr nezměnil. Ani o kousek. Slyší mě vůbec? "Už bych nikdy neudělal jednu a tu samou chybu po druhé" tuhle větu jsem mu šeptal každý den do ucha. Jenže já jsem bohužel ten typ kluka, který tu chybu musí udělat nejméně ještě desetkrát aby se ujistil, jestli to vůbec chyba byla. Cítil jsem se špatně za svoje hříchy, které se bohužel ještě párkrát zopakovaly. A které se opakují stále. Tae tu stejnak není, tak proč bych nemohl? Nemohl si párkrát za týden užít trochu rozptýlení? 

Ze začátku jsem z toho všeho byl totálně zmatený.. Ale teď? Teď mi to přijde přirozenější než dýchání. Není to správné, to vím sám, ale jsem na tolik zdrcený, že už mi je celkem jedno, jak to dopadne. Měl bych toho nechat? Vezme si mě karma do spárů jejích rukou? Cítím, že toho budu litovat, ale ma mysl si stejnak nedá říct. Jaký jsou teď vztahy mezi ostatními členy? Pěkně uvolněné,  bez starostí a dny plné zábavy. Všichni pořád mají strach o Taeho a čekají taktéž stejně jako já až se vzbudí a já budu ten první koho uvidí. Ten první na koho se usměje a obejme mě. Pravě teď jsem byl u nemocničního bufetu a chtěl si objednat něco na můj hladový žaludek. Byl jsem opřený o zeď a čekal. Spatřil jsem onen člověka, který o mě nezavadil ani kouskem očka. Mířil si to pravděpodobně do Taehyungovo pokoje. Byl to Kook se kterým právě teď doopravdy nevychazím~

Uz jsem to v sobě dal držet nemohl. Oba dva jsme seděli na gauči v obýváku a koukali na nějakou reality show. Jungkook vypadal jako rozzářený sluníčko plné radosti, ale i tak se v místnosti zdálo být úplné ticho. Už jsem mu to nemohl tajit. "Hej Kookie," zvolal jsem na něj a on se na mě s širokým úsměvem otočil. Nevěděl jsem kde začít, takže jsem na něj jen tak zíral s pootevřenou tlamou. Nechtěl jsem mu zkazit náladu. Mladšímu spadl úsměv z tváře "Děje se něco?" otázal se me s nejistotou v očích. Zhluboka jsem se nadechl a následně opět vydechl. "Musíme si promluvit," koukl jsem mu hluboko do očí a sledoval jeho vnitřní paniku. "O něčem, co se ti pravděpodobně vůbec nebude líbit a možná mě začneš i nenávidět," odmlčel jsem se a Jungkook si ke mě přisedl blíž aby mě lépe slyšel. Mlčel jsem. "Co jsi provedl?" doopravdy na mě koukal s nejistotou v očích. Bál jsem se jak bude reagovat. Bál jsem se, že mě začne nenávidět. "Já," postavil jsem se na nohy a začal chodit od zdi ke zdi. Mé nohy se nezastavily. Klouby jsem si domnul skoro až do krve. Mou mysl opět do reality přinesl Jungkookův hlásek. Celou dobu na mě koukal. "Já," postavil jsem se před něj a Jungkookova hlava vzhlédla ke mě. Koukal na mě přes jeho černé vlasy, které byly skoro jako od miminka. "Spím s Jiminem," hlesl jsem skoro neslyšitelně, ale věděl jsem, že to slyšel. Nebyl jsem si jist, jestli to vůbec s úst vypustit, ale i tak jsem to vyslovil. Nic neříkal. Sklopil hlavu a dál mlčel. "Kooku?" nejistě jsem se ho zeptal. Když ani po tom nereagoval, chtěl jsem se ho dotknout, ale jeho ruka mě odstrčila. Jeho tělo se prudce zvedlo a rozuteklo se proti mě. Trochu mě odstrčil a pravděpodobně s brekem utekl někam na ulici. Pár dní jsem ho neviděl. S ostatními jsme si o něj dělali starosti, volali mu, ale žádná odezva. Po pár dnech se vrátil zpátky domů. Vypadal pořád stejně, ale ani jednou na mě nepromluvil. Byl vedle mě jako socha. Když jsem mu chtěl s něčím pomoct, prostě ode mě jen tak odešel. Nevím jak to napravit, ale nechci i o něho přijít. 

Kvůli Taeho incidentu, jsme museli odložit debut na poslední dny tohoto měsíce nebo-li Srpna. Pokud se do té doby nevzbudí, debutujeme bez něho. Nechtěl jsem debutovat bez něho. Celkově se naše skupina bez něho stále rozpadá i přes to, že jsem veselý. Vždycky byl takový malý nenápadný štístko, co se nám staralo o skupinu. Bohužel teď tahle role spadla na mě. Doktoři nám vzkázali, že se již jeho stav znatelně skoro až nepřírodně zlepšuje a že je velká pravděpodobnost, že se do pár dnů vzbudí, ale s tím, že si nic nebude pamatovat. Tahle myšlenka mě naprosto zdrcovala. Nic si nebude pamatovat. Ani mou lásku k němu. Pravděpodobně to takhle bude i lepší. Už teď je pro mě hrdina, že to takhle zvládá, bude mi bohatě stačit, když uvidím jeho oči otevřené.