Orphan ~ BTS cz (Taegi)

1. Kapitola - Odlet za neznámem.

Promiňte, že je to tak slabý díl, ale psala jsem to ve dvě ráno a jsem tak trochu mimo o_o (2,205 slov! :3 :D)

---

*O 3 měsíce později - Březen*

Jde to se mnou z kopce. Trčím ve škole už nějakých 9 hodin. No teď ale spíše po škole, za něco, za co jsem vůbec nemohl. Tedy aspoň z poloviny. Konečně mě už učitel pustil ven ze třídy. Mířil jsem si to přes velké chodby rovnou do šaten. Ani jsem se nenadál někdo mě chytl za ruku a vtáhl na záchody a rukou mě přitiskl silně ke zdi.

"Ještě jednou ty malý skřete a už tě fakt zabiju!" bouchl pěstí do dlaždiček, div je nerozbil. Strašně jsem se lekl uvnitř sebe.

Nestihl jsem se tomu dotyčnýmu kouknout do obličeje, protože jsem hned zavřel oči. Ale ten hlas jsem od někud moc dobře znal. Víčka očí jsem měl silně přitisklý k sobě a čekal na bolest. Jenže udělal něco co jsem doopravdy nečekal že udělá.

Uvolnil mě z pevného sevření a přimáčkl se ke mně. Rukou mi začal lehce přejíždět po mém rozkroku. Pořád jsem měl silně zavřené oči, jelikož jsem se hodně bál co bude následovat dál. Nevěděl jsem co od něho čekat, tak jsem pomalu otevřel oči. Byl to kluk z 4. ročníku, hlavný šikanátor na téhle škole. U učitelů mu vždycky všechno prošlo. Nenáviděl jsem ho.

"Už to dál nemůžu vydržet," zajel mi rukou pod mikinu "chci tě," šeptl mi do ucha. Cítil jsem jeho dech dopadá na mém krku, který akorát způsobil husinu po celém těle.

Projel mi mráz po zádech. Začal jsem se neuvěřitelně klepat a lehce uvnitř panikařit. Snažil jsem se mu utéct, ale nešlo to. Zase mě přitáhl zpět k sobě.

"Ale kampak máš namířeno?" chytl mě za obě ruce a pevně je stiskl, až mi z toho vyhrkly slzy do očí.

"Víš jak máš krásné oči?" začal mě líbat na krku, sice jsem potichu vydechl, ale vůbec se mi to nelíbilo.

"Nech mě ty teplej zmrde!" začal jsem se jaksi kroutit, ale vůbec to nepomáhalo. Cítil jsem se jako holka. Bezmocná a bez síly.

"Takhle se mnou mluvit nebudeš!" pleskl mi obrovskou facku, z které jsem upadl na zem. Schoulil jsem do klubíčka. Začal do mě silně kopat a bouchat pěstmi. Nezmohl jsem se na nic jinýho, než potichu vzlykat do rukávu od mikiny a nechat do sebe mlátit.

Při mém štěstí toho nechal, jelikož někde šlo slyšet, jak si nějací učitelé povídají. Využil jsem šance, zvedl jsem se a utekl mu.

Běžel jsem co nejrychleji ze záchodů do šaten. Běžel jsem celou cestu až do svého pokoje. Kopl jsem tašku do nejbližšího rohu a skočil do postele. Chytl mě záchvat breku, kterýmu jsem se nebránil. Muselo to ven. Po nějaké době jsem ze sevření pustil polštář a usl.

* * *

Z tvrdého spánku mě probudilo silné šimrání na nose. Pootevřel jsem oči a před sebou jsem uviděl nádherné malé stvoření.

"Yoongi?" ozval se dětský dívčí hlas. Otočil jsem se na bok, chtěl jsem spát.

"Yoongi, nespi!" začala do mě píchat malým prstíkem. Usmál jsem do polštáře a otočil se k ní.

"Copak se děje? Nemáš už náhodou spát? Je docela pozdě na tvůj věk," nestihl jsem si ani promnout oči, ta malá mě chytla za ruku a táhla ven z postele a dále z pokoje.

"Pojď!" začala se smát. Co jinýho jsem měl dělat. Tak jsem nabral na tempu a nechal se vést. Procházeli jsme chodbami, které byly zdobené dětskými obrázky a květinami. Zastavili jsme se u společné místnosti, která tentokrát byla ale zavřená.