Orphan ~ BTS cz (Taegi)

24. kapitola - První vystoupení 1/2

Byl jsem hotov mezi prvními. Všichni se nervovali nad tím, že za pár minut máme vystoupení o kterém jsem ani já sám nevěděl. A i přesto nejsem nějak nervózní. Snažím se zůstat v klidu, ale ostatní členové mi v tom nepomáhají. Stále se o něčem dohadují a vznikají tak zbytečné spory. Snažil jsem se jim v tom zabránit, ale mladší neposlouchají. Jedou si to svoje.

Byl jsem utopen ve svých vlastních myšlenkách a problémech. Zbytečný stres bych už vůbec neuáhl. Naodil jsem úsměv na tvář a snažil se tvářit aspoň jako jediný pozitivně, aby někdo neprokoukl můj plán.

Jaký mám plán? Utéct. Dost daleko od nich. Vždy byl můj sen se ocitnou v Koreji, najit si přátele, pravou lásku, zbavit se šikany a rozjet si na plno svůj sen, ale nic nedopadlo tak, jak jsem si to představoval každý den před spaním. Vše je jinak až mě to nutí utéct a už se nevrátit. Utéct od těch problémů a být volný. Volnější než pták, volnější než vítr. Poznat nové kouty světa a lidi, kteří si mě budou vážit.

„Yoongi?" oslovil mě známý hlas, který se ocit přede mnou. Seděl jsem se sklopenou hlavou s rukama opřených na koulenou.. Zvedl jsem zrak ke zdroji zvuku a uviděl smějícího se Taehyunga přímo na mě. Ruce měl lehce opřený v bok. Za ním se seskupilo zbytek bandy a postavili se přímo za něj. Všichni měli ustaraný výrazy, ale Tae se na mě vřele usmíval. Ajeje, tady někdo něco provedl. Podal mi ruku, abych se postavil. „Kluci? Hyunga si na chvíli přivlastním," zatáhl mě silně zpět do šatny. Ještě něco ostatním řekl a hned poté za sebou zavřel a postavil se přímo přede mě.

„Děje se něco?" tikal jsem pohledem o jeho těle, které už nevypadalo tak vesele a uvolněně jako před chvíli. Jeho postoj se změnil a úsměv se kamsi vytratil. Vzal mě za ruku a přitáhl si mě k jeho tělu. Chytl jsem se jeho trika, jelikož jsem ztratil rovnováhu a triko byl nejlepší způsob, jak se k němu dostat ještě blíže. Vzhlédl jsem do jeho očí, které se začaly plnit slzami. Když jsem to uviděl, bylo to jako by se mi tu zad zapíchlo mnoho kudel. Vidět ho brečet byla má slabina. Nechápal jsem, co se děje. Mlčel. Zhluboka dýchal. Jeho tělo se třáslo. Vzal jsem ho za paže a dlaně silně stiskl ve svých.

„Jde o to vystoupení?" zeptal jsem se ho. Taeho tělo se mi sesunulo na mou hruď a začal do ní vypouštět bolestné zvlyky. Hruď mu nadskakovala o pár centimetrů výš a slzami mi máčel triko. Taehyung zakroutil hlavou a začal se pomalu uklidňovat a vracet do normálu.

Jeho paže se kolem mě obepnuly a silně mě stiskly. „Mlč a obejmi mě," špitl mi hlavou položenou na mém rameni. Jeho dech se zpomalil a letmo se odtáhl. Utřel si slzy a vzhlédl ke mně. Nechápal jsem oč jde, ale jasně dával najevo, ať to neřeším. Nevěděl jsem, jak se chovat. Byl jsem zmatený a na jazyku jsem neměl žádné argumenty. „Vyřešíme to po koncertě až přijedeme domů, ano?" usmál se a přitáhl si mě blíže. Hleděl jsem mu do jeho lesklých očí, které byly utrápenější snad více než ty mé. Byla v nich bolest a zklamání. Skrývaly v sobě něco neobjeveného, což mě nutilo to objevit. Jeho ruce přejely po mých tváří. Měl tak jemné dlaně. Musel jsem se usmát. Držel mě okolo pasu a měl mě silně přitisknutého k jeho tělu, což ve mě vzbuzovalo neuvěřitelně slastný pocit. „Chyběl si mi," usmál se a jeho rty se přitiskly na ty mé. Zavřel jsem oči a nechal se unášet po té vlně slasti. Nechal jsem ho ať si dělá s mým tělem co se mu zachce. Panovala divná atmosféra mezi našimi těly. Odtáhl jsem se a svou ruku položil za jeho vyhřátý zátylek. „Ať se děje cokoliv, bude to v pohodě," pohladil jsem ho po tváři. Jeho tvář padla do mé dlaně, jakoby byl nějaká kočka. „Kluci?!" zavolal na nás někdo z členů. Rychle jsem se otočil na hodiny, které byly postaveny za mými zády. Ukazovaly, že už je dávno poledne a my musíme jít na scénu do toho pařáku. Ohlédl jsem se na svého přítele, který si utíral své slzy a snažil se zakrýt své zarudlé a opuchlé tváře. Natáhl jsem k němu ruku, abych ho vyvedl ven. „Ale co kluci?" přijal mou ruku nejistě a já již mě svou ruku položenou na kovové klice. „Co by s nimi mělo být?" vykulil jsem na něho oči a on ty své ihned sklopil na dřevěné parkety na zemi. „Snad to, že jsme spolu jim tajit nebudeme, ne?" usmál jsem se na něj. Kývl hlavou na znamení, že jim to tajit nemusíme.

Spadl mi kámen ze srdce, který se ihned roztříštil o zem. Uchopil jsem kliku pevněji a vykročil ruku v ruce s Taeem ven ze dveří. Taehyung za sebou zavřel a postavil se za mě, aby ho ostatní členové neviděli. Mou ruku nepustil, ba ji ještě více stiskl. Ohlédl jsem se na něj. Proč se tak bojí?

Odkašlal jsem si a všechna pozornost padla na mě, ale nejvíce na Taeho. Pravděpodobně se jen styděl a nebo je v tom doopravdy opět něco více. „Co jse tam tak dlouho dělali?" vykřikl po nás Namjoon. Zdála se to jako chvilinka. Členové si všimli naší propojené ruky. Teď to začalo. Vyměnili si pohledy a poté zase na nás přesunuli zrak. „Asi něco nekalého," uchechtl se Jimin za Namjoonovými zády. Tae vylezl před zraky členů. „Vypadáme snad na to, že bych dělal něco nekalého?" pronesl mezi zuby.Nechápal jsem jejich chování ani výrazy. Jin se objevil za jeho zády a pleskl mu po hlavě menší pohlavek. „Že se nestydíš," protočil oči Jin nad Jiminovo poznámkou. Panovalo ticho. Jen se Jimin s Taehyungem zabíjeli pohledem. „Fajn," pleskl rukama Jungkook a přistoupil k nám. „Ty se dej do pohody," ukázal na Taeho „a ty Jimine taky," řekl bez otočení na jeho přítele. „a myslím, že by jsme měli jít, fanoušci nás čekají," popohnal nás Jungkook k východu. Nebyl jsem připraven. Fanoušci? Odkdy?

-

Jakéhosi neznámého důvodu mi nešla zveřejnit celá kapitola, tak snad nevadí, že je na 2 kousky :D :D