Shadowhunter's Diary [CZ] // #Wattys2016

Chemie

Vnímá jeho blízkost každičkou buňkou svého těla, otřese a vzdorovitě se na něj podívá. "NEch toho, Wille."-hlas se jí chvěje jako vlákno pavučiny ve větru, on se k ní nakloní úplně až se jeho měkké rty dotýkají jejího ucha. "Pročpak se tak bojíš, Morgensternová?"- zavrní svůdně a ani se nepohne aby ji umožnil se zpod něj dostat, takový už on prostě je, má rád všechno pod kontrolou, tedy alespoň co se boje týče. "Já se tě nebojím, HErondale."-zavrčí mu pořád trochu roztřeseně, i když už zní o mnoho lépe než na poprvé. "Celá se chvěješ."- napomene jí, má samozřejmě pravdu, není zvyklá na něčí blízkost, né na blízkost někoho jako je Will. Připadá ji děsivý a zároveň krásný, tohle umějí najednou postřehnout pouze umělci, což ona byla. Snažila se ovládnout, ale její tělo ji odmítalo poslouchat, reagovalo na jeho blízkost, když jí seděl na břiše a když se k ní skláněl, jeho dech jí šimral na krku, srdce se jí rozbušilo vzrušením. "Tak už nešaškuj, Williame a konečně mě polib."- cítila jak se jeho napnuté svaly uvolnily, překvapila jsem ho, uvědomila si najednou a zahlédla šanci na svobodu, teď je ta správná chvíle, opakovala si a začala se soustředit, vtisknul ji letmý polibek na lícní kost a menšími polibky si to rázoval k jejím rtům, nebo to měl v úmyslu. Zapojila všechnu svojí sílu a svaly, aby se překulila ona na něj, na to on jen překvapeně vzdechnul a pak se zajíknul. (pozn.aut. OPRAVDU?! WILL?!). Teď měla ona navrch a rychle z něj seskočila a dostala se do bezpečné vzdálenosti, aby na ni nedošáhl. NA to se on opřel o lokty a podíval se na ni nevěřícně. "Co bude s tou pusou?!"- nadzvedne frustrovaně obočí, protože si konečně uvědomil, že ho podvedla, chytře odvedla jeho pozornost. "Snad sis doopravdy nemyslel, že bych mohla líbat někoho, jako jsi ty."- řekla až pohrdavě a on se zatvářil jako by mu dala ránu do žalůdku, ona si otřela vlhké líce od jeho polibků a odešla rázně z místnosti. Will se za ní ještě dlouho díval... JAk mě sakra mohla takhle přemoct žena? NEchápal to a byl v naprostém šoku, byl si naprosto jistý, že jí má zmáknutou a ono se ukázalo, že je to jen prolhaná malá mrcha, mě sto chutí jí to říct, ale ona už byla dávno pryč a tak k tomu nedostal příležitost...

Alec se blížil k restauraci "U Takkiho" kam s JAcem, Izzy a Willem často chodili pro jídlo, jelikož nikdo z nich neuměl vařit a Marysa se často zdržovala týdny mimo institut. Čím blíž byl bistru, tím víc byl nervózní, koukal se do země a snažil se uklidnit tím, že hltal studený vzduch do plic, moc to nepomáhalo, cítil se jako před bojem, i když věděl, že tohle bude mnohem komplikovanější. Měl hrozně nerad změny, i na Jace si zvykal déle než Max a Isabelle. Před bistrem zahlédl vysokou postavu v duhových kalhotách, to je určitě on, pomyslí si Alec pobaveně a zvedl k němu hlavu. JEjich pohledy se střetly a mezi nimi to zajiskřilo, tohle se mu s JAcem nikdy nestalo, tak o téhle "chemii" JAce mluvil. "Ahoj, Alexandře."-vytrhne ho Magnusův hlas z myšlenek a on se na něj překvapeně podívá, jako by si ho všimnul teprve teď, ale to nebyla pravda, o nikom jiném vlastně celý den nepřemýšlel. "NEříkej mi tak."- vypadlo z něj neomaleně a čaroděj si ho zvědavě prohlédnul. "Takže ty se nejmenuješ Alexandr?"- zeptá se sarkasticky, možná víc než měl v plánu a Alecovi došlo jak to asi myslelo vyznít. "Já, omlouvám se. A Alexandře mi říkají pouze rodiče."- vysvětlí popravdě. "Ach tak."- usměje se Magnus a v kočičích očích mu zajiskří. "Prosím, říkej mi Alecu."- usměje se na něj lehce a pak pokyne hlavou a otevře Magnusovi dveře do bistra. "Děkuji, Alecu."- řekne čaroděj, tohle gesto ho překvapilo, nebyl si jistý zda to Alec pochopí jako rande. (pozn.aut, oni jsou cuteee ). Posadili se do jednoho prázdného boxu v rohu podniku a vzali si každý svůj jídelní lístek, po chvilce k jejich stolu přišla  vílí servírka, Alec měl pocit, že kdysi randila s Willem. "Máte vybráno?"- zatrylkuje na ně a zamrká na ALeca, kterého to vůbec nevyvede z míry, holky se mu nelíbí. "Dal bych si jednu skleničku vína z viktoriánského období, pokud je možno červené a pak těstoviny se sýrem."- řekne stručně a podívá se na Aleca, který se do lístku vlastně ani nepodíval, jen spoza něj pozoroval svého společníka. "Dám si totéž."- vypadne z něj a upře pohled na MAgnuse.

Asi po 20ti minutách jim bylo přinesené jídlo a mezitím si Alec s Magnusem povídali o všem možném, bylo to lepší než Alec doufal. I když víno MAgnusovi nechutnalo, Alec ho schledal uspokojivým a tak oba dopili svou skleničku.

Poté, co se rozhodli opustit bistro, se šli projít kolem Hudsonu (pozn.aut. řeka v NEw Yorku, kde se celý děj odehrává..zatím). Večer byl chladný, ale to jim po skleničce vína nijak nepřekáželo, nakonec došli k MAgnusovu bytu, který se nacházel v Brooklynu, vlastně v části, kde byly činžovní domy předělané na umělecké galerie a tak podobně, Magnus se zastavil a podíval se do Alecových bledě modrých očí, "Poslyš Alecu."- řekne vážně a ten se začne obávat nejhoršího, třeba si to rozmyslel a myslí si, že jsem nudný... pomyslí si. "Ano?"- zeptá se jen váhavě. "Víš, opravdu se mi líbíš a chtěl bych se s tebou více sblížit, ale jestli do tohohle semnou půjdeš, tak musíš vědět, že to musí být bez otázek na mou minulost, časem ti o sobě řeknu víc, ale nesmíš tlačit na pilu."- dokončí a Alecovi se ohromně uleví, tohle ani nečekal. "Já-já.. Samozřejmě, že to s tebou chci zkusit."-vyhrkne a rázem se začervená jako rajské jablíčko. MAgnus si ho k sobě přitáhl za rukáv a spletl jejich prsty dohromady, Alec se podíval na jejich propletené ruce, ale čaroděj mu zvedl bradu svými dlouhými prsty tak, že byl nucen se mu dívat do žluto-zelených očí, Magnus se k němu nahnul a políbil ho, bylo to jako by mezi nimi přeskočila jiskra statické elektřiny a Alec zalapal po dechu, jeho rty se pod tlakem Magnusových automaticky otevřely a vpustily Magnusův jazyk, líbali se docela dlouho, Alecovi to připadalo jako věčnost, no ve skutečnosti to bylo jen pár vteřin, než se čaroděj odtáhnul a palcem mu přejel po tváři. "Pozval bych tě nahoru, ale myslím, že na jeden den, toho na tebe bylo až příliš." - kočičácky se na něj usměje a zmizí ve stínu velikánské budovy, mladý lovec stínů za ním zůstane zírat, než se odebere zpátky do institutu.

Will hrál v knihovně na piáno, ale vůbec se na to nedokázal soustředit, na to byl aaž moc naštvaný, tóny se ale rozléhaly chodbami institutu a kdo ví, možná přilákají nezvané hosty...

-----------------------------------------------------------------------------------

AHOJ, CHTĚLA JSEM VÁM MOC PODĚKOVAT, ZA POSLEDNÍ TÝDEN SE MI ZDVOJNÁSOVILY READS! A TO DOSLOVA, TAKŽE VÁM MOC DĚKUJI I ZA VAŠE VOTE! NESMÍRNĚ SI TOHO VÁŽÍM A BUDU RÁDA, KDYŽ MI DOLE ZANECHÁTE NEJAKÝ KOMENTÁČ, BTW.. JAK SE VÁM TO ZATÍM LÍBÍ?

xoox Anet..