Shadowhunter's Diary [CZ] // #Wattys2016

So close (30!)

Ahoj, takže v prvé řadě se moc omlouvám, že musíte vždycky na kapitolu čekat týden, za poslední tři týdny jsme měli pořád testy ve škole... :-/ 

Za druhé! Nevím jak vám za všechno poděkovat, překročili jsme hranici 2K reads v rekorndím čase! Děkuji vám za všechny vote+ komentáře, které mě nesmírně inspirují k další tvorbě! :33

Za třetí, doufám, že si tuhle kapitolu užijete a je třicátá OMG!! :3 

----------------------------------------------------------------------------------

"I'm tired of missing you ,

 I just want you richt, 

By my side.."

"Už zase jdeme pozdě, historie se opakuje.."-nechává si po tvářích volně stékat slzy a kromě něj nikdo neví o čem to vlastně mluví. 

Omdlela? Ano, myslím, že ano. Už nikdy si nepřeje se probudit, proč? Spala se svým bratrem, proto, už zase se zamilovala do toho nesprávného, kéž by nikdy neodešla z New York City. Tohle všechno se jí honí hlavou zatím, co sedí ve své cele, přesně tak v cele. Zavřel jí tam otec, který jí opustil když byla ještě miminko a kluk, kvůli kterýmu opustila své přátele a ty, kteří ji ukázali svět stínů, zradila spolek a špehovala Marysu. Skončím v pekle. Pomyslela si, zírala do chladné kamenné zdi. Když se probudila do její ruky vedly hadičky s tmavou tekutinou, moc hustou na to, aby to byl nějaký lék. Pokaždé, když usnula se jí zdály příšerné noční můry, ty chvíle byly nejhorší, budila se politá chladným potem a vlasama přilepenýma k lebce. Ty chvíle jí připomínaly, že před pár dny ji v tomto záchvatu budil Sebastián a políbil jí do vlasů, chlácholil ji tichými vtipy a sladkýma řečičkama, podvedl jí. To je jeden z důvodů jejich tmavých kruhů pod očima, obávala se spánku a také probuzení. Děsila se chvíle, kdy ho znova uvidí.

"To nemůžeš, otče!"-křičel na něj zoufale. "Zmlkni! Tohle je jen a jen tvoje vina!"-odpoví mu Valentýn jízlivě, ale jak by mohla? "Skonči to, udělej to raději mě, né jí!"-po tvářích mu stékaly slzy, nikdy nebrečel, tedy skoro nikdy, teď mu bylo jedno, že sám sebe ponižuje před svým otcem. "NE!"-zahřměl Valentýn a uhodil ho hřbetem ruky do obličeje. "Jonatháne podívej se na sebe, podívej se jak tě zničila!"-jeho slova se odrážejí od prázdných kamenných zdí velkého trůnního sálu. "Klečíš tady předemnou jako nějaký ztroskotanec, to ta tvoje pitomá láska ke své SESTŘE!"-naschvál zdůrazní slovo sestra, které se Sebastiánovi zabodává do uší. Je to moje vina, musím něco udělat, ale jak? To se mu honí hlavou. Budeš pak vzbouřenec a on tě zabije, bez lítosti. Ozve se otravný hlásek v jeho hlavě, je to Sophiin hlásek. Pak už nebude nikdo, kdo by tě přijal, spolek jsi zradil a teď i jeho? Bude tě hledat celá armáda démonů, nestojí ti za to. Naléhá hlas. 

"Wille!"-přiřítí se k němu Jace, přitáhne si ho do obětí a sedí na chladné podlaze citadely s hlavou svého staršího bratra na hrudi.

*********************flashback****************************

"Wille!"-uslyšel Jaceův hlásek a snažil se rozlepit oči, nešlo to. Jeho víčka byla příliš těžká, na tváři ho příjemně chladila večerní tráva a vítr mu foukal do jeho tmavých vlasů, ucítil Jaceovu ruku na svých poraněných zádech. Jeho tělem projela ostrá vlna bolesti, chtěl mu říct, že ho to bolí, ale nezmohl se ani na slovo, ze rtů mu vyšel jen suchý vzduch. "Wille!"-ozvalo se mu plačtivě u ucha. "Prosm Wille, probuď se, musíš do postele!"-jeho bratříček zněl tak zoufale, že i přes všechnu únavu otevřel oči. Tohle nezvládnu. Pomyslel si, udělej to pro Jace. Ozvalo se mu v hlavě, byl to hlas nějaké ženy, tak bolestně povědomý, ale on neměl ponětí komu patří. "U Anděla, myslel jsem, žes umřel!"-Jace měl rozcuchané plavé vlasy a vypoulené jantarové očka. Will rozmrkal slzy štěstí, Jace je v pořádku, neublížil mu. "Jacei."-zachraptí. "Nemluv Wille! Já, já ti pomůžu, dobře?"-chlácholí svého staršího bratra a utře si nos do rukávu, pořád posmrkává. Přikývne. 

Jace ho dostal do jeho ložnice, bolelo to, ale méně než vědomí, že se to stane znova. Nesmí se to opakovat, už ne. Jace si k němu sednul na postel a jeho hlavu si dal na hruď...

***********************the end of flashback**********************

Přesně jako teď. "Wille."-zašeptal Jace. "JE pryč, Jacei."-zašeptal zoufale. "My ji najdeme Wille.."-pohladil ho po vlasech, za jiných okolností by mu bylo nepříjemné, kdyby na něj někdo sahal, ale teď to bylo to poslední, co by mu mohlo vadit. Je pryč. Jeho Nina je pryč, už byli tak blízko, krb v tom pokoji má ještě horké uhlíky, při pomyšlení, že tady ještě před pár hodinami byla se mu dělalo zle, byla tu s Jonathánem. 

Dostali se zpátky do institutu, kde je čekal vážný pohovor s Marysou a Robertem Lightwoodovými. Nikomu o jejich záchranné misi neřekli, kdyby uspěli, byli by hrdinové, takhle jsou to jen neposlušné děti. 

Uslyšela kroky odrážející se ode zdí, napnula sluch, oči rozevřela do kořán. Ozvěna kroků byla čím dál tím hlasitější a pak utichly, zdálo se ji to? Ne, koutkem oka postřehla jak se klika zachvěla vteřinu před tím, než se dveře rozletěly do kořán...

--------------------------------------------------------------------------

Je tu taková weird chapter, protože prostě uvidíte příště, ráda bych, kdybyste mi napsali, co si myslíte, že se s Ninou děje :) 

Jestli se vám kapitola líbí budu ráda za vote a samozřejmě i komentář, tuhle kapitolu jsem sfoukla za dnešek a omlouvám se za případné překlepy. 

See you and your beautiful face next time :)

xoxo A