Shadowhunter's Diary [CZ] // #Wattys2016

Milosrdná lež

"Gracious words are a
honeycomb. Sweet to the soul
and healing to the bones."
~UNKNOWN

"Věděl jsem, že za všechno můžeš ty, Jonatháne."-pronesl Will tiše, už našel svůj hlas a prošpikoval ho nesmírnou dávkou jedu, nenávist v něm ještě vzrostla. "Ach, Williame. Opět se shledáváme a znovu se mi stavíš na opor, je to trochu otravné pořád dávat pozor abys náhodou nebyl šťastný."- zavrní Sebastiáni když ho Will nazval trochu jinak. "Otoč se a odejdi a přísahám, že nikomu neřeknu, že ses tady objevil."- řekne varovně. "Samozřejmě, že odejdu, ale máš něco, co chci, vlastně jsou to konkrétně ty dva zlaté kroužky, které jsi odcizil zdejšímu institutu a tu nebohou dívku, kterou mačkáš k zemi a doufáš, že tady takhle s tebou zůstane."- pronese chladně a jeho oříškové oči jsou tmavé a tvrdé. "Ani jedno z toho nedostaneš, je mi jedno proč o NI tak moc stojíš, ale ona zůstane tady semnou."- odsekne mu a podívá se na Ninu jež ležela pod ním a byla zticha, nic z toho nechápala. "Já- já.."- nevěděla, co mu na to říct, její srdce křičelo. ZŮSTAŇ. Ale mozek navrhoval. JDI SE SEBASTIÁNEM. Nevěděla, co má dělat. "Nino."- zašeptá Will a láskyplně jí pohladí po obličeji. "Prosím, zůstaň tu se mnou, udržím tě v bezpečí, on ne. Nic o něm nevíš." Sebastián na něj vrhne varovný pohled. "Mlč!"-vytáhne své ostří. Will se na něj nenávistně podívá a všechny vzpomínky se mu vrátí, jako by to bylo včera. 

-FLASHBACK-

Ležel v louži krve, pomalu se dusil démoním jedem, měl pokousaný krk od vyžšího démona jménem Abaddon, uslyšel rychle se blížící kroky. "Sophie! Wille!"- volal hlas jeho jméno a také jméno Sophie Branwellové, Willovy kamarádky, ten hlas patřil Jonathánu Blackthornovi, Willovu nejoddanějšímu příteli. Slyšel ho zalapat po dechu a zakřičet "Sophie!!"

Hlas se mu zlomil a on padl do krvavé louže hned vedle Sophie, snažil se jí nahmatat pulz, ale neprojevovala žádné známky života, byla úplně bílá a rty měla promodralé, začal jí zběsile na tělo čmárat runy iratze, ty se však pouze vsakovaly do její kůže jako do suchého papíru, oči měla vytřeštěné a zamlžené, rty skřivené do posledního úšklebku a její luk ležel pár metrů od ní, zbroj měla roztrhanou na prsou a na hrudi jí byla vidět tmavá díra vyrytá do jejího hrudníku, byla celá potrhaná, jako kdyby jí někdo rozsekal ostřím. Jonathán se rozplakal, je nutno vědět, že lovci stínů i když byli malé děti, tak skoro neplakali. Byli odvážní, ale pohled na svou mrtvou parabátai nemohl snést, začal křičet a dusit se slzami, vyjadřoval tak svou bolest a ztrátu, kterou mu už nikdo nevrátí. Objímal její mrtvé tělo a její krev se vsakovala do jeho bílé košile, na rameni cítil neskutečnou bolest, jak jeho runa jenž jej s ní spojovala bledne, bolest neustávala, dvanáctiletý Jonathán byl v koncích, nevěděl, co má dělat a pak uslyšel zachrčení, znělo trochu jako zabublání, otočil se s očima uslzenýma a podíval se s hrůzou na Williama, ne, jeho nesmí ztratit, už nikoho nesmí nikdy ztratit!! Z posledních zbytků sil se k němu připlazil. "Wille."-zašeptal. "Vydrž, bude to dobrý."- šeptal mu konejšivě do ucha a u toho pořád plakal. Vytáhl svou stélu a začal Willovi těsně pod jeho ránu kreslit runu iratze. "NE!"- zachroptěl Will a snažil se od něj odtáhnout, no neměl na to dost  sil. "Nech mě umřít."-žadonil, ale Jonathán nedbal jeho prosby a tak svému o rok staršímu příteli runu vtisknul.

Will cítil jak bolest ustupuje, žal však byl příliš silný a i tak se oddal temnotě, nechtěl nic cítit, byl by si přál aby ho Jonathán nechal umřít a on mohl být v pekle.

Jonathán seděl u Willa na ošetřovně celé dny, odmítal jíst a byl jako tělo bez duše, měl tmavé kruhy pod očima a byl bledý, jako živá mrtvola. Jeho runa Willovi sice zachránila život, ale nedokázala ho vyléčit úplně, a tak musel pohřbu své parabátai Sophie čelit zcela sám, osamělý a zlomený. Celé noci křičel její jméno a také Willovo, vše si daval za vinu, kdyby tam nepřišel pozdě, možná by ji dokázal zachránit. O tomhle by přece dvanácti letý chlapec nikdy neměl ani přemýšlet, neměl by prožívat takovou bolest. Po tvářích mu znova tekly slzy a tudíž si nejprvé ani nevšimnul, že se Will probouzí, ale vzápěti vykřiknul. "WILLE!"- vyskočil ze židle a podal příteli skleničku vody. 

Když mu Jonathán nabízel skleničku, příjmul ji, ale nedokázal se mu při tom podívat do jeho zlomených oříškových očí, vypil trochu tekutiny a po líci se mu začaly kutálet obrovské slzy, nemohl s tím přestat. Jonathán také plakal, ale oba z jiného důvodu. Jonathán nejspíš truchlí a já si přeju abych byl mrtvý, pomyslel si Will. "Jace."- zašeptal suše a přád se odmítal podívat kamarádovi do očí. "Je.. JE v pořádku. Zrovna spí ve své ložnici."- odvětí mu plavý chlapec zmateně a hlas se mu třese. "Víš..."-hlas se mu zlomí. "Sophie je mrtvá."-řekl skoro neslyšně a to Willa naprosto dorazilo. "Já, vím to.."-odpověděl mezi vzlyky a probodával pohledem zeď. "Jak? Byl jsi skoro v bezvědomí."-zašeptal Jonathán. "Proto...". Will se zhluboka nadechl a vydechl. "Protože jsem jí zabil."-řekl a vydal ze sebe nelidský zvuk, prozrazující lítost, konečně se podíval Jonathánovi do očí.

Zalapal po dechu a když k němu Will konečně zvedl zrak, věděl, že nelže. Bylo to pro něj jako by mu zabodnul nůž do zad a pomalu a mučivě s ním otáčel. "Jak jsi mohl!"-vyrazil ze sebe skřek a vrhnul se na Willa a sedl si na něj obkročmo, ruce automaticky vystřelily k jeho krku, Will se nebránil a ani mu odmítal říct proč, z očí se mu kutálely slzy, byl připraven říct největší lež jen proto aby si Jonathán zapamatoval Sophii tak jak jí znal, aby jeho památka na ní zůstala neposkvrněná. "Protože jsem ji miloval a ona chtěla tebe, chtěl jsem ti ublížit, protože chtěla být s tebou a né semnou, i když věděla, že kvůli vašemu poutu parabátai spolu nikdy nebudete moct být i tak by si vždycky vybrala tebe."- řekl skoro děsivě klidným hlasem, schoval se za masku, za kterou se tak dlouho schovával před svým otcem dokud jí neprorazil právě Jonathán a Sophie. Jonathán se roztřesl vzlyky a ještě upevnil své sevření na Willově krku, tomu začal docházet dech a pomalu ho obklopovala temnota. "Tak je to správně, udělej to."- zašeptá a jen čeká až ho temnota pohltí. "NE!"-vykřikl Jonathán a povolil stisk a pak dal ruce z Willa pryč, podíval se na něj jako na něco nelidského a odporného. "Nechám tě dál žít s vědomím, že jsi ji zabil! Proklínám tě Williame Herondale, dohlédnu na to, abys nikdy nebyl šťastný a ublížím každé tvojí milované osobě, dokud nebudeš tak moc osamělý jako teď já! Byl jsi můj přítel!"- hlas se mu třásl a on se na patě otočil. "Byl by ses nikdy nenarodil. Jsi monstrum!"...

-KONEC FLASHBACKU-

Tohle všechno se mu vrátilo při pohledu do Jonathánových očí a pak mu dojde proč se do Niny tak bezhlavě zamiloval. "Ona ti ji připomíná."-řekne tiše a Jonathán se na něj podívá a Will v něm pořád vidí toho malýho kluka, který ho nechal žít jen proto, aby musel žít s vědomím, že zabil svou nejlepší kamarádku. "Nino! Rozhodni se!"- řekl a podíval se na ni tázavě Jonathán. Začaly se jí po tváři kutálet slzy a ona spojila své rty s těmi Willovými, ten jí polibek obětoval, ale když ho chtěl prohloubit a jeho srdce bilo jako zvon, zůstane se mnou! Tak se odtáhla a jemně ho ze sebe odstrčila. "Promiň Wille. V jiné době a jiným světě možná budeme spolu, ale dnes si volím Jonathána."-řekla se slzami v očích a sehnula se pro váček s prsteny.