Rain

1.

Upravila jsem si své nové červené holinky do deště a nasadila teplý kabát. Okolo krku obvázala šálu a na hlavu narazila čepici. Vůbec jsem nevypadala dobře, ale hlavní bylo, abych byla v teple. Nenáviděla jsem nošení kabelek a batoh se mi brát nechtěl, tak jsem do kapsy vrazila mobil se sluchátky a peněženku. Co já pro to jídlo neudělám... Přes hory, přes doly pro jídlo vždy. Popadla jsem svůj obrovský černý deštník a vykročila ven.

Možná, jsem toho trochu litovala, ale to jídlo mě tak lákalo. Bratr, s kterým jsem bydlela, jel k svojí přítelkyní, a tak jsem neměla koho poslat právě pro jídlo. Nakonec jsem si nasadila sluchátka a rozevřela deštník. Ovanul mě studený vítr. Jen jsem se oklepala a pokračovala v cestě. Svými holínky jsem schválně šlapala do kaluží. Když už mám jít ven v tomhle počasí, musím si to užít, ne? Přestala jsem vnímat realitu a zaposlouchala jsem se do písniček, přece jen jsem se ale koukla, co se děje tady na ulici. Kapky deště bubnovaly o střechu domů, a také o deštníky lidí procházejících okolo mě. Podrážky bot šlapaly do kaluží a rozstříkávaly vodu všude okolo. Nedívala jsem se před sebe. Měla jsem v uších sluchátka, a tak jsem byla příliš zaneprázdněná. A pak se to stalo. Narazila jsem do něčeho měkkého a teplého. Naivně jsem si myslela, že to byl sen a tohle je má postel. Když se ode mně teplo odlepilo, uviděla jsem kluka. Nechoď pryč, chtěla jsem zavolat, ale kluk neodešel. Zato na mě promluvil. Pomalu jsem si sundala sluchátka a odrhnula si vlasy z obličeje.

,,Moc se omlouvám.'' Tiše jsem se omluvila.

,,To nevadí, dáš mi tvoje číslo?" Zeptal se mně. Vážně chce moje číslo? Číslo té nejvíc trapné,ironické a vůbec holky s blé obličejem?

,,Jo,jasně, počkej." Řekla jsem a vytáhla mobil ze zadní kapsy džín. Někde jsem ho ale už viděla! Toho jsem si byla skoro stoprocentně jistá. S třepajícíma rukama jsem odemkla obrazovku mobilu a najela do kontaktů.

,,Ty si nepamatuješ svoje číslo?" Zasmál se a zajel si rukama do svých mokrých vlasů.

,,Ne, nikdo ho po mně nikdo nechtěl." Odpověděla jsem a on se jenom usmál. Po chvíli hledáni jsem mu vítězně ukázala obrazovku svého mobilu, na kterém teď bylo moje číslo. Vzal mi mobil a naťukal mi tam svoje číslo, poté si napsal i to mé a já se vděčně usmála.

,,Kam máš namířeno?"

,,Já?" Zamumlala jsem mírně přidušeně. Né, že by mi přímo vadilo, stát v tom mrazu a dešti s pěkným klukem, ale raději bych byla doma.

,,Jdu si pro jídlo. Doma je pusto. Však víš."

,,Tak to jo, užij si nakupování, pak ti napíšu." Mrkl na mě a já se tedy rozešla směrem k obchodu. Kam že jsem to chtěla jít? A jo, do obchodu! Trošku jsem se smiřovala s tím, že mi právě odešlo moje teplo.

◄►◄►◄►

Jedla jsem své nově koupené brambůrky a pozorovala Teen wolf. Zrovna, když Stiles oživoval Lydii, jsem uslyšela cinknutí telefonu. Krapet jsem nechápala, kdo mi píše. Natálie mi psát nemohla, ta byla se svým klukem. Pro upřesnění Natálie je moje jediná kamarádka. Nechápavě jsem popadla telefon a přečetla jsem si zprávu.

Kluk z ulice: Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Alex.

Já : Já jsem Crystal, ale stačí jen Cryst. Těší mě Alexi.

Překvapuje mě, že mi kluk z ulice odepsal. Najela jsem na jeho kontakt a přepsala jméno kluk z ulice na Teplo. Já vím, asi to je divný, ale to teplo bylo něco úžasného.

Teplo: Co takhle jít zítra ven? Poznat se, a tak?

Já : Nevím, jestli se mi bude chtít vylézat z postele. Ale tak dobrá...

Teplo : To jsem rád. Ve dvě na místě, kde jsme se srazili?

Já: Okey. Dívám se na Teen wolf, tak už neruš.

Nikdo nemá právo mě u mého seriálu rušit. Opakuji NIKDO! I kdyby to byl ten nejkrásnější kluk ve vesmíru.

Teplo : No dobrá, ZÁVISLAČKO.

Jen jsem se nepřítomně ušklíbla a odhodila mobil na polštář, poté znovu spustím seriál a blbě se usměji.

Zamlaskám a pořádně se zašklebím na monitor mého notebooku, když seriál skončí. Takhle napínavě! Dělají si snad srandu! Chci něco rozmlátit a to rychle...

Takže... Jsem začala psát nový příběh, tak snad se vám to bude líbit :) WHOP,WHOP! :DD Adiós unicornios!