Rain

2.

No nic, už je čas a já musím jít na místo, kde se setkáme s Teplem . No, tak dobrá, budu mu říkat Alex. Neochotně se zvednu z postele a zaklapnu svůj notebook. Moje chodidla se dotknou země a já se otřesu zimou. Včera mi volal brácha, vrátí se zítra. Jelikož jsem nevylezla od včerejška z postele, tak si jdu dát rychlou sprchu. Prostě normální sprchu, u které si zpívám svoje vymyšlené písničky s vymyšlenou řečí. Když vylezu, obmotám okolo sebe ručník a vlasy si stáhnu do ledabylého drdolu . Dám si moje oblíbené džíny a triko s džínovou bundu. Popadla jsem brýle a do kapsy od bundu nastrkala mobil, peněženku a klíče. Dole jsem si obula černé vansky.

Dnes už bylo krásně a svítilo slunce. Paprsky slunce se dotýkaly mé kůže a já si to užívala. Zamkla jsem dům a šla po chodníku na místo určení. Po včerejším dešti, tu zbyly kaluže a tak jsem do nich skákala jako včera. Sluchátka jsem zapomněla, což byla asi velká chyba. Párkrát jsem kopla do kamínku před sebou, ale jinak se nic zajimavé cestou nestalo. Jako vždy jsem šla pozdě, protože jsem si domyslela, že tam u toho sloupu stojí už tak deset monut. Těsně u něj se mi ale zamotaly nohy a já jsem spadla přímo na něj. Se smíchem mě chytila podíval se mi do očí.

,,Promiň, a ahoj Alexi." Špitnu zahambeně, cítím, jak mi rudnou tváře.

,,Ahoj, nikdo nemá originálnější způsob pozdravení. Prostě jdeš a spadneš na mě." Pořád mě drží za loket a já se mu tedy jemně vykroutím ze stisku.

,,No nic, kam mě teda pozveš?" Vykoktám nakonec ze sebe. Opřu se o zeď domu a čekám na jeho odpověď.

,,Myslel jsem, že bychom mohli jít do parku? Doufám, že to není moc obyčejné." Řekne nervozně a poškrábe se na zátylku.

,,To jako nepůjdeme do pětihvězdičkové restaurace, a pak do kina?" Spustím. Chvíli se tváří zmateně a já se začnu smát.

,,Dělám si srandu. Miluji parky!" Zařvu, až se někteří lidé začnou otáčet. Alex se začne smát také. Jeho modré oči jsou tak strašně krásné, nejhezčí jsou ty jiskry v nich, když se směje. Chytne mě za loket a jde směrem k parku. Po chvíli mě zase pustí. Achjo. Celou cestu se smějeme a vtipkujeme. Stejný člověk jako já.

◄►◄►◄►

Sedíme nad zapadajícím slunci a znovu se smějeme, popravdě už ani nevím čemu .

,,Dnes to bylo fajn."

,,To bylo. Dlouho jsem už nepotkal člověka, který je tak vtipný. Musíme to někdy zopakovat." Podívá se mi zpříma do očí.

,,To teda musíme." Zašeptám a opřu se o jeho rameno. Už je celkem zima.

,,Alexi...Víš, chtěla bych tu být déle, ale padá na mě únava, zima a zítra je škola." Pronesu a jako na zavolání se zimou otřesu.

,,To jo, tak jdeme. Doprovodím tě ."  Zvedne se a sám mě vytáhne na nohy. Pak si sundá svoji bundu a přehodí ji přes mě.

,,Bude ti zima." Protestuji.

,,Alespoň nebude zima tobě Cryst." Bouchnu ho lehce pěstí do hrudníku.

,,Ale tobě bude." Odpovím mu.

◄►◄►◄►

Brácha mě vyhodí ráno u školy. Rychle ho obejmu a utíkám do školy. Před školou sedí různí lidé. Nejvíce hlasití jsou ale ti dá se říct populární. Kouknu se na ně zkoumavým pohledem. Moc je neznám, ale vím, že se mezi ně lehce nedostanete. Doufám, že nikdy nebudu tak zoufalá, abych chtěla být mezi nimi. Pak ho uvidím, sedí vedle nějaké blondýny, která má IQ tykve. Potom vedle fotbalisty. Po chvíli mi to dojde, to je Alex Sadrick . Fotbalista a nejhezčí kluk ze školy. Srazíme se pohledem a on na mě začne volat. Jen se kouknu do země a utíkám do školy. Snad mě nenajde.

Pro dnešek vše! Adiós unicornios!