Rain

5.

Jdu po ulici. Ano zase prší a ano, mám svoje červené holínky, a taky jsem si zapomněla deštník.

,,Cryst!Cryst! Čekej proboha!" Křičí někdo na mě zezadu. Zastavím a otočím se na hlas, volající na mě. Kdo tam asi tak byl, že? Protočím oči. Prší a já bez deštníku čekám na kluka, který mě mimochodem asi pronásleduje! Alex mě zatím doběhne a přitiskne se na mě, protože má deštník. Já deštník nemám.

,,Promiň, že jsem tě zdržel . Kam máš namířeno Cryst?" Zeptá se mě . Zachumlám se více do šály.

 ,,Já jdu-" Ani to nestačím doříct a skočí mi do řeči .

 ,,Tam jdu taky!" Vykřikne nadšeně. Dostanu nehorázný záchvat smíchu. 

,,Ty jdeš k mé babičce jo?" Řeknu pořád se smíchem. 

,,Ehm..." Snaží se z toho nějak vykecat. 

,,Ne bohužel! Řekl jsi, že tam kam jdu já, jdeš i ty. Navíc moje babička je děsivá. Taky je úchylná na to, co nosím, proto se prosím potom nelekni, co budu mít na sobě, ušila to ona." Odpovím a on kývne hlavou na znamení souhlasu. Se mnou se nemá cenu dohadovat. Naštěstí mám svůj černý kabát a tak on zatím neví, co mám pod ním. Jsem někdy ale otravná. 

,,Alexi?" Zeptám se, když zjistím, že si mě prohlíží odshora až dolů. Neposlouchá, a tak ho plesknu po rameně. Zatřepe hlavou a narazí do sloupu. Ano! Vážně do sloupu! Začnu se neskutečně smát a po chvíli mu pomůžu vstát z té špinavé, mokré země. Řeknu vám... Takhle moc, jsem se snad nikdy nesmála, ale kdyby jste ho viděli! Je celý od bláta .

 ,,Tak ty se mi budeš smát jo?" Zeptá se. Dám před sebe ruce jako obranu, když vidím, že se přibližuje ke mě. Ruce mi ale nepomůžou a on mě celý od bahna obejme. 

,,Alexi ne. Prosím!" Zakřičím ale on si mě udržuje v medvědím objetí. Neříkám, že to teplo není příjemné, ale je celý špinavý 

,,Já nechci být špinavá." Zakřičím mu do hrudi. Je totiž o několik centimetrů vyšší. Co o několik! O několik desítek . Po chvíli se odtrhne a já se kouknu na můj černý kabát. Je celý od bláta. 

,,To si nemusel!" Řeknu se smíchem. 

,,Ty si ale potřebovala!" Odpoví mi. A tak tu stojíme, celý promočení a od bláta. Deštník se nějak ztratil. Nebo jestli jsem dobře viděla, tak ho nenápadně ukradl děda, který kolem nás procházel, když Alex ležel na zemi a já se smála. 

◄►◄►◄►

Dojdeme k domu mé babičky a zastavíme.

 ,,Nevím, jak se bude babička tvářit,  když jsme celý zablácení a mokří." Šeptnu Alexovi a zazvoním. Nestačí ani odpovědět, protože jak se zdálo, babička asi celou dobu čekala na mou návštěvu za dveřmi. Ta byla asi hodně nedočkavá. 

,,Ahoj zlatíčko!" Zakřičí. Vidím ji na očích, že mě chce obejmout, ale bojí se toho bahna. 

,,A tohle je tvůj přítel?" Zeptá se a spiklenecky mrkne.

,,Ne není. To je můj ehm... Kamarád." Řeknu a Alex ji podá ruku. Babička jí příjme .

 ,,Těší mě, já jsem Alex." Řekne slušně a babička se zasměje .

 ,,Říkej mi Evelyn mladíku! Přece ještě nejsem tak stará." Řekne a já se uchechtnu. Konečně nás pustí dovnitř a my si sundáme špinavé kabáty a boty. Alex vybouchne znovu ve smích, když uvidí můj pestrobarevný svetr se soby a žlutou sukni, která se k tomu vůbec nehodí. 

,,Nesměj se! Musím to nosit!" Odpovím a přikročím k němu. Trošku se mi ale podvrtne noha a já spadnu. Samozřejmě na něho. Ocitnu se v jeho objetí . 

,,Každý den padáš?" Zeptá se.

Pro dnešek vše! Adiós unicornios!