Rain

17.

Probudilo mě zvonění zvonku . Dala jsem si polštář přes hlavu a zabručela. 

,,Kdo sakra!" Zakleji a povzdychnu si. Otočím se a chvíli poslouchám neustálé zvonění zvonku. Odkopu tedy přikrývku a promnu si oči. Rozkoukám se po pokoji a můj zrak nakonec přemístím na svoje provizorní pyžamo. Velké triko, pod kterými mám jen brazilky. Okamžitě vím, že to odhaluje až moc, protože mi půlka zadku z trika vylézá. Přehodím si přes sebe svůj modrý župan a rozejdu se po schodech dolů. Při každém schodu to vrže víc a víc. Nepomáhá k tomu moc, že někdo pořád neodbytně zvoní. 

,,Už jdu!" Zakřičím a zvonění ustane. Konečně už mě z toho bolela hlava. Seskočím z posledního schodu a moje neposlušné vlasy si dám do culíku. Nakonec pootevřu dveře, a když uvidím Damiana, rychle je zavřu, ale bohužel tam stačí do té škvíry strčit svou nohu. Zašklebím se a tlačím na dveře. 

,,Co tu chceš!" Řeknu naštvaně.

,,Zábavu. Navíc jak vidím, kamarády nemáš . A z nepřátel se stávají přátelé Crystal." Řekne a já se zamračím. 

,,Z nás nikdy přátelé nebudou. To, co jsi mi provedl, ti nikdy neodpustím . Sice přátelé nemám, ale to hned neznamená, že ty se jím staneš! Vypadni nebo zavolám policii za obtěžování." Odpovím a zatlačím víc na dveře.

,,My se ještě uvidíme." Sykne naštvaně Damian a odejde. Zamknu dveře a sjedu po dveřích na podlahu. Dám se do breku. Proč mi tohle dělá? Konečně zapomenu na tu bolest a on mi jí znovu připomene a ještě s větším elánem? Zakroutím hlavou a po chvíli se zvednu. 

Pomalým krokem jdu do kuchyně, kde si z lednice vytáhnu banán. Z vrchu uslyším pípat můj mobil, a tak si dám dělat kafe a s banánem odejdu po vrzavých schodech znovu nahoru. Úplně nahoře ale zakopnu o kobereček a hodím fantastického placáka na tvrdou zem. Hlavní ale je, že není jenom tvrdá, ale i studená. Po chvíli ucítím stékající krev po mém čele. Utřu ji a uslyším Rainy, která si to ťapká po schodech k své misce s granulemi. Zvednu se a jdu do koupelny, kde zkontroluji moje zranění. Docelá hluboká rána na čele i když nevím, o co jsem se poranila. Zakroutím nad tím rameny a obvazem obvážu hlavu. Po chvíli ale zjistím, že krev prosakuje a že to obyčejný škrábanec asi nebude a tak si vezmu mobil, kde jak zjistím, mám několik nepřečtených zpráv od Alexe. Rychle mu jen napíšu, že jedu do nemocnice. Potom se převleču do džínů a bílého trika . Seberu mobil a peněženku s klíčemi a utíkám do nemocnice. Kávu ještě rychle vyliji do dřezu, protože je už studená.

Když už konečně po půl hodině chůze, sedím v čekárně a snažím se ignorovat vibrování od Alexe, mě zavolá sestřička, že můžu jít na stehy. 

Doktoři se na nic neptají a sestřička mě položí na lehátko, kde mi místo umrtví. Pak doktor začne zašívat ránu.

,,Pět stehů Slečno. Za týden přijďte a vytáhneme je." Řekne doktor po tom všem a já se zvednu k odchodu. Chybí mi Alex a moje každodenní pády do jeho náruče.