Rain

10.

Víte, jak jsem se musela cítit? Stydíte se, když v autobuse omylem zapnete písničku. Stydíte se, když se musíte se sukní zohnout. Stydíte se, když vás na veřejnosti poprská někdo omáčkou. Ale sakra, kdo by se nestyděl, kdyby DOBROVOLNĚ začal tancovat, před mojí a další třídou? Chtěla jsem se na místě propadnout. Ještě když jsem zjistila, že to minimálně pět lidí stačilo nahrát. Navíc to viděla ta zlodějka kluků, která se ode dneška jmenuje Bloncka. Tuhle přezdívku jsem jí vymyslela já, komu by to nedošlo a jsem na to náležitě pyšná.Nejhorší ale je, že to viděl Alex, který ke mě zrovna teď jde. Mikinu si u hlavy ještě víc stáhnu a hraji si na motýla. Zapadnu do lavice a zkoumám učebnici fyziky. Nemá ten učitel sakra zpoždění?! 

,,Můžu si sednout, tanečnice?" Zeptá se mě povědomý hlas. Dobrá znám ten hlas, je Alexův. Jaká by se hodila odpověď? Když řeknu, že ano, tak nevím, co budu dělat. Když řeknu nevím, budu za blbou. Když řeknu, že na někoho čekám, bude vědět, že si vymýšlím. Už jsem mu řekla, že kamarády nemám. Tak řeknu tu největší blbost, co mě mohla napadnout. 

,,Běž si za svojí holkou, ta bude určitě ráda, že spolu budete sedět." Řeknu. 

,,Ale-" Nedořekne to, protože do třídy vstoupí učitel fyziky. Násilím mi odendá tašku. Fakt jsem se bránila, ale co zmůže malá holka, proti klukovi, který má svaly snad i na malíčku u nohy? Nic... 

Mám štěstí, že sedím v první lavici, a že učitel je přísný, takže Alex mluvit nebude. V to alespoň doufám. Otevřu si učebnici a dívám se na nepotřebné věci, které mi budou v životě na nic. Po chvíli ucítím něčí pohled na mé tváři. Ano, dívá se na mě Alex. 

Popravdě, díval se na mě celou hodinu. Pět minut před zvoněním jsem si pro jistotu zabalila věci. Když zazvonilo, vystřelila jsem z učebny jako blesk. Takhle rychle, jsem myslím, nikdy neběžela. 

Po zbytek školy jsem se o přestávkách skrývala na záchodech. Ani na oběd jsem nešla. Alexovi jsem se úspěšně vyhýbala, a když škola skončila, vyběhla jsem ze školy rovnou směrem na veterinární kliniku. Venek se automaticky zrušil. Sakra, já mu to vlastně neřekla. Jeho chyba. Vlastně moje, ale koho to zajímá? 

Po pár minutách běhu, jsem doběhla do svého cíle a celá udýchaná jsem vběhla na recepci. 

,,Pane, já... Já jsem Crystal a mám tu štěně. Chtěla bych ho vidět, prosím." Řeknu a udělám psí oči. Jak ironické, že? 

,,Jistě, že ho můžete vidět, pojďte  se mnou." Odpoví mi a já ho s úsměvem následuji. Po cestě mi říká, že její stav se rapidně zlepšil, ale minimálně pět dnů, tu ještě bude muset zůstat. 

,,Nechám vás tu o samotě, pak jen odejděte . " Řekne a já se jen usměji. Moje Rainy leží v docela veliké kleci. 

,,Drobečku, mám pro tebe zprávu. Ode dneška se jmenuješ Rainy. Doufám, že jsem neudělala chybu s výběrem jména." Řeknu jí a vezmu jí do náruče. Pošimrá mě čumákem do obličeje. 

,,Vlastně se k sobě hodíme Rainy. Obě jsme malinké a proti tomuto světu absolutně bezmocné." 

Pro dnešek vše ! Tak si užijte zbytek dne! :)