Rain

3.

Seděla jsem u sebe v pokoji, schoulená v klubíčku a kolébala se ze strany na stranu. Neustálé pípání mého telefonu jsem ignorovala. Doufám, že už se bavit nebudeme. Já se s oblíbenci bavit nechci. Jsem divná, ale koho to zajímá? Stoupnu si a prohrábnu vlasy. Pak se svalím o několik metrů dál do postele. I když to teplo... Ne! Musí existovat řešení. Ne! Prosím můj mozku... Srdce prosí... Ne! Dobrá, dobrá už jsem zticha. Ještě že.. 

Vážně si povídá moje srdce s mým mozkem? Už mi hrabe. Zatřepu hlavou a svou ruku natáhnu po mém mobilu. Chvíli ruku držím nad neustále blikajícím mobilem, ale nakonec ho seberu . Opatrně odemknu. Jedna zpráva od Natálie. Dvě od bratra a posledních asi sto, je od Tepla. Třesoucí rukou otevřu nejdříve od Natálie. 

Natálie : Co takhle přespání ? O víkendu? Dlouho jsme přespávačku neudělaly. 

Usměji se a naťukám do mobilu rychlé ano. Potom otevřu zprávy od bratra. 

Harry : Dnes se zdržím u Stacy . 

Harry : Chceš dovézt pizzu? 

Opět se usměji. A chvíli přemýšlím. Dát si pizzu? Nedát? Jednoznačně ano!

Já: Ok a tu pizzu mi dovez.

Mobil mi pořád bliká, vždy to jen odkliknu. Popravdě ani nevím, proč má o mě takový zájem. Vždyť jsem úplně obyčejná. Mohl by se bavit se všemi holkami ze školy. Tak proč já? Protože si do něj narazila. Náno tupá! Ozve se mi jako ozvěna v hlavě. Špičky prstů si položím na spánky a chvíli přemýšlím. Mobil poté pevně sevřu a otevřu kontakt na Alexe. Pročítám si jeho zprávy a projíždí mnou nejdříve nadšená vlna pak smutná, nervozní, šťastná. Je toho hodně...

Teplo : Proč si mě dnes ignorovala?

Teplo: Proč si utíkala?

Teplo: Nepřestanu dokud mi neodpovíš...

Teplo: Cryst... Prosím... Co jsem udělal!?

Takových zpráv je tam neskutečně moc. Odpovím mu stručnou odpovědí. 

Já : Za vše můžu já. 

Nadechnu se, jako bych chtěla získat všechen vzduch na této malé planetě. Pak mobil vypnu a zachumlám se do postele. 

◄►◄►◄►

,,Díky Harry. Užij si přednášku tak, jako já matematiku." Řeknu a vyběhnu z auta. Vítr mi fouká do obličeje a já narazím do NĚKOHO. No, do koho asi? Do tepla. Omluvně se kouknu, když vidím, že chce něco říct. Vyhnu se mu a utíkám ke své skřínce. Běžím tak rychle, že za minutu už tam jsem. U skřínky popadám dech. Jak jsem už jednou zmiňovala, dobrý běžec nejsem. Bolí mě břicho, ale vpadnu do skřínky a začnu si  sešity a učebnice potřebné pro tento den strkat do batohu, když mám poslední učebnici otočím se, ale někdo, konkrétně Alex mě přirazí ke skřínce, abych mu neutekla, dá vedle mých ramen svoje ruce. Jsem v pasti a to úplně.

 ,,Co potřebuješ Teplo.." Vykoktám, ale překryji si ústa po chvilce se opravím na ,,Teda Alexi." Má neutrální výraz, z kterého nic nevyčtu.

 ,,Chci vědět, co jsem udělal a proč za všechno můžeš ty." Odpoví a zastrčí mi pramen vlasů za ucho.

,,Ty jsi nic neudělal. Já si jen dala jedno potrhlé pravidlo. Nebavit se s oblíbenými lidmi a ty si prostě nejoblíbenější na škole." Odpovím šeptem. Nahlas to zní mnohem blběji než v hlavě. Chce se mi zvracet z toho, že ho podle toho posuzuji. 

,,Když hraješ fotbal, tak je jasné, že budeš oblíbený. Za tohle nemůžu. Chci se s tebou bavit, a tak tě prosím. Dej mi šanci ti ukázat, že nejsem jeden z těch namyšlenců." Řekne.

 ,,Dobrá Alexi. Dobrá.." Šeptnu. Moje srdce se uráčilo odpovědět za můj mozek.

Pro dnešek vše moji milý jednorožci !  Adiós unicornios!