Vzbudila jsem se v nemocničním pokoji. Vedle mne ležela Kerol.
Když jsem si vzpomněla na to, jak doktor řekl, že je 47% šance, že to nepřežije, ukápla mi slza.
Koukla jsem se na stolek vedle mne a tam ležel můj mobil. Koukla jsem se kolik je hodin.
Bylo osm hodin ráno.
Položila jsem mobil zpátky na stolek, ale na stolku byl ještě papírek se vzkazem.
Na papírku bylo napsáno :
Zlato, až se vzbudíš napiš mi.
Kovy ❤
Mobil jsem si vzala zpět a napsala Kovymu, že už jsem vzhůru.
Během 20 minut se ozvala rána, která se rozezněla po celé nemocniční budově.
A hned potom i řev.
"Jsem nemocná, mám hlas a nedostanu ani blbou polévku ?!"
A odpověď zněla takhle : "Ale paní, vždyť už jste polévku měla!"
Potom bylo slyšet už jenom chrápání.
Po 10 minutách přišel Kovy.
" Ahoj Kovy! " vykřikla jsem.
" Ahoj Adell!" řekl Kovy.
"Dostaň mě odtud pryč!" řekla jsem se smíchem.
"Tak pojď! " řekl Kovy a já mu skočila kolem krku.
Doktor řekl, že můžeme jít domů a že Kerolky (zdrobnělina od jména Kerol) stav už se zlepšil.
Byli jsme u Kovyho. Jeho rodiče nebyli doma. Což je celkem často. Natáčely jsme Girlfrend tag. Smáli jsme jako retardi. Když jsme do točili, Kovy to video editoval a já se na něj dívala. Potom mě vzal do náruče a hodil na postel. Měl výraz jako psychopat.
Začal mě lechtat.
"Kovy! Prosím dost!" Snažila jsem se říct.
Přestal a dívaly jsme se na filmy a já u něj spala.
(Kety byla celou dobu u Kovyho :D Zapomněla jsem to tam napsat :D)
Ahooj! Omlouvám se, že znovu nebyl díl, ale nebyl nápad....
Snad se vám tento díl (bez otevřeného konce) :D líbil.
Zatím Ahoj :)
Vaše Adell :3
cca 261 slov
ČTEŠ
Because you're my life /ytbers
Hayran KurguAhoj. Tohle je druhý díl příběhu 'Why is life so hard' :) Jen tu pokračování o které jste si psali Adél a Karel se 2 roky neviděli... Oba dva je užíralo, že nemůžu být poblíž toho druhého. Nejezdili na akce, jen aby se tam nepotkali... Po 2 roc...
