Zlý soused (evil neighbour)

1. Nový začátek

Z pohledu Amy:

Dnes je prvního září, je to přesně už měsíc, co se moji rodiče rozhodli přestěhovat do Toronta.

Nevím, jestli mám být naštvaná, že místo kde jsem vyrůstala musím opustit, všechny mé kamarády, moji školu a mé oblíbené místa, kam jsem ráda chodívala, a nebo jestli mám být ráda, že poznám nové lidi, nové prostředí a nové zkušenosti.

Když jsem se ptala rodičů proč se chtějí přestěhovat odpověděli mi jen, že tady na téhle malé vesnici kde žijeme nic není a stejně v Torontu máme rodinu,plno známých a pro mě více možností. Na druhou stranu je od nich hezké, že myslí i na mě, ale bojím se.

"Amy!" Zakřičela moje máma přes celý dům.

"Ano mami?"

"Už jsi hotová? Trvá ti to, za pět minut ať si dole, dělej!" Řekla mi vážným hlasem.

"Nojo, vždyť už jdu." Vydechla jsem, odcházejíc pryč z domu, kde jsem strávila své dětství, naposledy jsem se otočila a rozhlédla se po mém bývalém pokoji, který už byl jen místnost s bílými zdi.

***

Chytla jsem za kliku a stlačila ji směrem dolů. Velké dveře se otevřely a mně se naskytl pohled na můj nový pokoj. Byl obrovský a zkrátka nádherný, i když na obdivování té krásy nebylo tolik času, vzhledem k tomu, že bylo pozdě večer a zítra mě čeká náročný den, nové známosti, okolí, lidé.. už teď mám z toho husinu. Nezačala jsem dělat nic jiného, než vybalovat věci do svého pokoje.

Poté, co jsem si vše z kufrů a krabic vybalila do nového pokoje jsem se rozešla do koupelny, která byla moderně zařízená, vlezla jsem si do sprchového koutu, umyla se, vyčistila si zuby a odmalovala se.

Ručníkem jsem si zahalila tělo a šla zpátky do pokoje.

Přecházela jsem ke skříni, za úmyslem vytáhnout si věci na spaní, ale zarazila jsem se v chůzi, když jsem z okna uviděla do druhého okna našich nových sousedů.

Stál tam hnědovlasý, potetovaný kluk jen v boxerkách před zrcadlem,...prohlížel se.

Jeho oči se střetly nechtěně s mými. Na obličeji se mu začal vytvářet úšklebek.

"Co tak koukáš?" Odmlčel se. "To si snad neviděla kluka v boxerkách?"

Nezmohla jsem se na odpověď. Jen jsem tam stála a snažila se vstřebat to, co se právě odehrávalo. Byla jsem z toho mírně zaskočená.

"Copak kočičko, došly ti slova?"

Neodpověděla jsem a rychlým krokem přešla k oknu, zavřela ho a zatáhla, aby do mého pokoje nešlo vidět.

Tak tohle bylo strašně zvláštní.

Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co se před chvíli stalo, byla jsem až moc unavená z toho cestování a následného vybalování věcí, které mimochodem nesnáším.

Popošla jsem ke své posteli, do které jsem si lehla a plně nechala své tělo oddat spánku.

Pokračování příště.
Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️