Zlý soused (evil neighbour)

12. Pohmožděné tělo

V předchozí části: Nechal jsem ji tam, však ať si poradí. Aspoň si bude pomatovat jak se k mé osobě má chovat.

Zasloužila si trpět, ať už jí to bolí sebevíc, můj problém to není. Musí si zvykat. Teprve jsem začal.

Pustit písničku

Z pohledu Amy:

Ráno jsem se probudila s bolavým tělem. Koukla jsem se na mé obvazy, které byly prosáklé krví.

Vylezla jsem z postele a sykla od bolestí. Nemohu pořádně hýbat s nohama, každý pohyb mi přináší do těla ukrutnout bolest.

Vstala jsem, padajíc hned zase zpátky do postele. Takhle to nepůjde.

Lehla jsem si zpátky do postele. Vzala si svůj mobil a napsala SMS Brianě, potřebuji teď nutně něčí pomoc.

Pro Briana:
Ahoj Bri, máš dnes čas?

Chvíli jsem čekala, na zpětnou vazbu a ta se do deseti minut dostavila.

Od Briana:

Ahoj Am, promiň, ale dnes ne, jedeme s rodiči do kina, ale můžeme zítra po škole něco podniknout.

Pro Briana:

Dobře, ještě domluvíme.

Do školy zítra nepůjdu. Nemám na to.

Komu můžu ještě napsat?

Zbývá mi Justin, kterému nechci psát a pak Pattie. Jediný problém, který se tu vyskytuje, že na Pattie nemám číslo.

Proč to musí být všechno tak komplikované?

Nenávidím to tu. Chci se vrátit zpátky, do mé staré vesnice, kde mi bylo fajn.

Nezbývá jiná možnost, než napsat Justinovi, je to ta nejhorší možnost, ale nic jiného nemůžu dělat.

Pro Justin:
Justine?

Od Justin:
Copak shawty? Včera ti to nestačilo?

Pro Justin:
Dal by jsi mi prosím číslo na tvoji mamku?

Od Justin:
Ani náhodou.

Pro Justin:
Aha, tak díky

Od Justin:
Máš zač

Začala jsem brěcet.

Proč se tohle vše, děje zrovna mně?

Nenávidím Toronto. Nenávidím Justina. Nenávidím tenhle dům. Nenávidím svůj život....

Slzy mi tekly jako vodopád, když v tom mě vyrušilo mužské zakašlání.

Z pohledu Justina:

Vstal jsem z postele a vydal se za ní.

Chytil jsem za kliku a udělal s ní pohyb dolů.

Úšklebek se mi vytvořil na obličeji, když dveře byly otevřené.

Vyšel jsem nahoru, kde jsem namíříl do jejího pokoje, ale tam nebyla. Uslyšel vzlykání o pár dveří dál.

Šel jsem tam, kde se mi naskytl pohled na ni.

Ležela tam jako hromádka neštěstí. Obvazy na rukou, které měla přilepené k obličeji, měla celé od krve.

Chvílí jsem tam stál a koukal na ni, nacož jsem zakašlal na znamení, že jsem tu.

Zorničky se jí rozšířily, to mi dalo najevo, že jejího těla se zmocnil strach z mé osoby.

"Jak ses sem dostal?"Uplakanýma očima skenovala mé pohyby.

"Jen jsem se šel podívat, jak se ti daří, po včerejší noci,"oblízl jsem si rty.

"Skvěle," řekla mi arogantním hlasem.

"Vážně?" Přistoupil jsem k ní, odhrnul ji deku a jemně ji přiložil prst na její modré nohy.

Hned jak se mé bříško prstu dotklo její nohy, zkřivila obličej od bolesti.

Ani nevím, kolik ran jsem ji včera dal. Byl jsem hodně naštvaný. Musí mě poslouchat.

"Zachvíli mi sem přijde kamarádka, odejdi," měníc téma, na mě vychrlila.

Chytil jsem ji pevným stiskem za ruku, přesně za místo, které má pohmožďené.

"Ty mě vyhazovat nebudeš. Tobě to snad včera nestačilo? Zase mi chceš lhát? Jde vidět, že jsi se moc neponaučila, takže ještě chvíli buď drzá a já tě znovu rád ponaučím, že lhát se nemá," přecedil jsem přes zuby, abych trošku potlačoval svůj vztek.

Její dech byl nepravidelný. Hlasitě polkla své sliny nahromaděné v ústech.

"M-moc se omlouvám," potichu vyslovujíc, že jsem to skoro neslyšel.

Pustil jsem její ruku, otočila se a snažila se vstát. Jak se její nohy dotkly země a její tělo se napřímilo ke vstání, hned se svalila na zem jako lavina sněhu.

"Dávej pozor!" Vykřikl jsem, když jsem ji zachytil do své náruče.

"Já jen,.." odmlčela se, "musím si vyměnit obvazy."

"Já ti je donesu, kde je máš?" Chytl jsem ji do náruče a položil na postel.

"V moji koupelně je lékárnička a tam ty obvazy najdeš." Nic víc, jsem už vědět nepotřeboval. Šel jsem pro obvazy, které jsem do pár minut přinesl.

"Ukaž," vzal jsem jemně její ruku do své dlaně.

Začal jsem dávat obvaz od krke pryč, kde se mi vyskytl pohled na její zohavenou ruku.

Sledovalní ran a dír na zápěstí se mi udělalo špatně.

"Jen se podívej na svoji práci," arogantně dodala.

"Musíme do nemocnice, vždyť máš díry na zápěstí, nemůžeš chodit a celá hoříš."

Začala se smát, "a co jim asi tak řeknu?"

Nemohl jsem si dovolit, aby něco vyzradila, nebo aby někdo cokoliv věděl.

Je má a mou zůstane.

"Donesu ti nějakou mastičku na rány," odvětil jsem, nacož jen kývla.

"Teď tu zůstanu s tebou, potřebuješ moji pomoc a péči," Podívala se na mě zvláštním pohledem. Silně se nadechla se zavřenými oči, za úmyslem mi odpovědět.

Pokračování příště.
Děkuji za liky, komenty a mé čtenáře.❤️