Nativity [Dangerous love]

I

Oba dva jsme tam stáli. Já ve strachu co udělá. On jen nejspíš přemýšlel, co se mnou. Za zády jsem pevně sevřela vidličku, kterou jsem si předtím razila cestu ven z cely. 

Nakonec se jen nepatrně rozhlédl po špatně osvětlené chodbě bez oken a  pak zrakem spočinul opět na mě. Udělal pár kroků ke mě ale já uskočila do strany. K mému udivení nešel po mě, ale otevřel dveře a do místnosti za nimi hodil další tělo.

Když už jsem se konečně chtěla dát na útěk, zastavila mě jeho mohutná ruka, která mě vtáhla za ním do kumbálu. Divila jsem se, že ještě stojím na nohou, neboť jsem je měla pořádně rozklepané. Dveře se za námi zavřely a uvěznily mě s ním ve tmě.

Rozsvítil světlo a odhalil tak všechno, co se schovávalo v místnosti. Mohla jsem si jen domýšlet, jaké má se mnou plány. A tak mě napadla jen jediná  možnost, jak uniknout. Zaútočit.

Mě ruka s vidličkou okamžitě vystřelila k jeho obličeji, ale než se ho stihla jakkoli dotknout, jeho dlaň pevně svírala mou paži a bránila jí v pohybu. Zkusila jsem tedy druhou ruku a pěstí se pokusila narušit jeho nos, ale ani tenhle pokus se mi nezdařil. Tak jsem ho aspoň kopla do holeně a nic, ani to s ním nehlo.

,,Doprdele přestaň!" Jeho hlas mi byl povědomý, ale přes roušku, která zpola zakrývala jeho obličej, sem nemohla nic poznat.

,,Proč, co uděláš? Zabiješ mě?" Křičela jsem. Bohužel, jsem nemohla pokračovat, protože mi zacpal pusu.

,,Snažím se ti pomoct?" Zasmál se. Co je tu jako k smíchu? Ta hromada mrtvol u našich nohou?

Nejspíš postřehl můj nechápavý výraz, protože se začal smát ještě víc. Nakonec jeho smích utichl a on si sundal roušku.

,,Angelo! Proč si nic neřekl?" Vypískla jsem a padla mu okolo krku

 ,,Na chodbě jsou kamery. Teď mě poslouchej, máme plán..." 

LIAM

Řetězy byly to jediné, co mě drželo v přímené poloze, protože jsem neměl sílu stát na nohou. Byly tu každý jeden posraný den, mlátili mě, brali mi krev, řezali, vypalovali rány a spoustu dalších věcí, to ale nebylo nic oproti pocitu, který mě neustále svíral zevnitř. Strach. Nikoli o mě, ale o jednu dívku o které jsem neslyšel od té doby, co jsme přijeli.

Ze začátku jsem alespoň slyšel její tep o několik chodeb dál, ale kvůli těm návštěvám nemám žádnou sílu a všechny mé smysly jsou otupělé. Hlava mi neustále klesá vyčerpáním. Bojím se spát, bojím se, že se něco stane.

Nevím jestli je vůbec naživu, ale velká část mě doufá v to, že se ještě někdy shledáme. Že ještě někdy ucítím její vůni a dotknu se jejích tmavě hnědých loken. A její oči budou vyprávět příběh s námi dvěma v hlavní roli.

Zahrabaný ve svých myšlenkách jsem vůbec nevnímal dva doktory a sestru, kteří neustále kroužili kolem mě a prováděli nějaké testy. Mleli si ty svoje odborné kecy a horlivě diskutovali o tom, kolik toho ještě snesu.

V jejich rozhovoru je vyrušil zvuk otevírajících se dveří. To, co vstoupilo dovnitř mě naprosto ochromilo a vsadím se, že kdybych ještě dýchal tak asi zapomenu, jak se to dělá. Muž si sebevědomě nakráčel do místnosti a zastavil se až před párem doktorů. To by mě až tolik nezajímalo jako to, co měl jen tak hozené přes rameno.

,,Doktore Wilkinsi, nezvládla to. Našli ji jak napadá strážné. Na místě ji zastřelili."

Do nosu mě udřel silný pach smrti, jako shnilá jablka. Něco vevnitř mě se sevřelo a nechtělo pustit. Nevím, jestli to spustil ten zápach nebo pohled na nehybné tělo dívky, která již nějakou dobu vlastnila mé nebijící srdce. 

Sbíral jsem poslední zbytky neživota v sobě. Pokud se mi povede dostat k sobě někoho kdo na sobě nemá speciální helmu proti hypnóze, budu mít vyhráno. Začal jsem prokousl jsem si jazyk a začal kašlat a plivat krev, abych přivedl pozornost.

,,Sestro! Podejte subjektu dvě stě mililitrů plazmy, jen tolik aby ho to udrželo při životě, nemůžeme si dovolit riskovat." Zvolal jeden z doktorů.

Měl jsem štěstí, že zrovna dnes si nepřinesla helmu, nepokládala to za důležité. Přiběhla ke mě malá blondýnka a do rtů mi zasunula brčko. Krev jsem bez problémů vysál a pak se zaměřil na její oči. Duhovky mi nejspíš zčervenaly, přesně jak jsem chtěl, protože její výraz se změnil na otupělý. 

,,Pojď blíž a nekřič." Bez problémů mě poslechla a za vteřinu jsem jí vysával poslední kapky života z těla. Bylo to jako ten nejkvalitnější energetický nápoj.

Zapřel jsem se do řetězů ve snaze je přetrhnout. Všichni se zrovna skláněli nad mrtvou dívkou na lehátku a nevěnovali mi pozornost. Jediný pohled na její bezvládné tělo mi dodal potřebnou dávku hněvu a agrese, kterou jsem potřeboval. Ocel zapraštěla a já byl volný. Každému,kdo je odpovědný za smrt Nicolette vytrhnu zaživa páteř z těla a oběsím ho s ní.

Čas na pomstu.