Nativity [Dangerous love]

XXXIII

,,Jak dlouho už to víš?" Sakra!

,,Myslím si to už několik dní, ale teprve teď se to potvrdilo. Chceš mi to vysvětlit?"

Pokud mu to teď řekneš, udělá všechno pro to, aby ti v tom zabránil. Nicol, bez tvé pomoci to nezvládne!

,,Chtěla bych, ale nemůžu." Sklopila jsem pohled k zemi. Nedokázala jsem se na něj podívat. Cítila jsem se, jako bych ho zradila. 

,,Nebudu tě nutit, ale doufám, že víš, co děláš." Jeho hlas zněl chladněji, než normálně. Kéž bych to věděla.

,,Omlouvám se za to, že si to musel zjistit takhle," řekla jsem a natáhla jsem své tričko, abych si mohla lépe prohlédnout skvrnu od krve.

,,Měla jsi štěstí, že se ti ještě nic nestalo. To o co se pokoušíte je nebezpečné, ale to ti hádám neřekla." vztekem uhodil pěstí do kmene stromu takovou silo, až v něm zapraštělo na zem spadlo několik třísek.

Jaké nebezpečí myslí?

,,Je tu pár nepříjemných okolností, které jsem to neřekla."

Teď máš možnost a tentokrát bych prosila celou pravdu.

,,Na světě jsou bytosti, které mají schopnost obrátit tvou schopnost a uvěznit tě ve své hlavě. Je ohromě těžké se dostat ven a mnozí už tak zůstali."

To je všechno?

,,Ne, je toho mnohem víc."

,,To sis vážně myslel, že budu jen sedět na zadku a čekat, jestli se vůbec vrátíš. Doufat, že tě jeden z těch parchantů nedostane? Vůbec netušíme, co za esa mají v rukávu. Může to být jistá smrt." Zatínal čelist a několikrát se zhluboka nadechl, i přes to, že to nepotřeboval.

,,Měla jsi mi věřit a nepodnikat něco za mými zády." Další rána, která se zaryla hluboko do mě. Nic jsem nenamítala. Měl pravdu a já to věděla, ale mé nesobecké úmysly mi říkaly, že dělám dobrou věc. ,,Radši už pojďme, občas se tu zatoulá člověk a nemusí tě nikdo vidět takhle." Rukou mávl k mému oblečení.

K domu jsme se oba vrátili v tichosti a hned jakmile jsme prošli hlavní branou, jsme se rozdělili. On šel dovnitř a já se rozhodla bloumat zahradami. Prostor mu neuškodí. Šla jsem do nejzazšího koutu, kde jsem si lehla do trávy. 

Jemný vítr si pohrával s listy, tak jako jsem si já pohrávala s mými myšlenkami. naše hádka by se komukoli jinému zdála jako pouhá neshoda, ale já jsem i přes jeho ledově klidnou fasádu moc dobře viděla to, jak jsem mu ublížila. Ovšem pomyšlení na to, jak nečinně sedím v našem pokoji a zoufale sleduju prázdný rám dveří a čekám, až se v něm objeví ten, koho miluju a nedočkám se, mě nutilo křičet, plakat...bít se. Kéž by to také viděl.

V mysli jsem našla naše pouto, které nás spojovalo od té doby, co jsem se stala upírem a sledovala ho, až do obývacího pokoje. Seděl za klavírem a hrál ponurou melodii. Jako by nechal hrát naše srdce, které se rozhodlo říct světu svou píseň.

Znovu jsem viděla obraz prázdných dveří. Tentokrát je v nich zjevuje Angelo a v náruči svírá nehybné tělo svého přítele. Opatrně jej pokládá na zem. V příštím okamžiku klečím u Liama a jeho mám na klíně. Jeho rty jsou modré a kůže zešedla. Ty zelenohnědé tůně už nikdy neuvidím. Pohladím jeho ostře řezaný líc, ale pokožka se pod mým dotykem odloupne a spustí tak řetězovou reakci, kdy se po celé jeho tváři začnou rozbíhat malinké prasklinky. Nyní mi lebka se seschlou kůží jen matně připomíná toho, jenž miluju. 

Otevřela jsem oči. Ta hrozná představa byla pryč, ale stále ještě se mi po tvářích kutálely slzy. 

Tohle se nesmí stát.

Viděla si to taky?

Ano, běž za ním.

Zvedla jsem se a upíří rychlostí jsem vtrhla do pokoje, kde hrál. Když si mě všiml, přestal uprostřed skladby a stočil svůj pohled ke mě.

,,Vím, že jsi naštvaný, protože jsem ti o tom neřekla...a je mi to jedno." Překvapeně zvedl obočí. ,,Jo přesně tak, je mi to jedno. Je mi jedno, že budeš naštvaný. Klidně mě i vyhoď, zapomeň na mě. Všechno bych zvládla, kdybych věděla, že jsi v pořádku...živý." Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zarazila jsem ho zvednutím ruky. ,,To, že mě tu zamkneš, nebude k ničemu, protože, kdybys zemřel, udělala bych cokoli, abych zničila každého, kdo se na tom podílel. Ale pak bych si stejně uvědomila, že mi nic nezbylo nechci žít ve světě, kde ty nejsi." 

Konečně jsem ze sebe všechno dostala. Stáli jsme naproti sobě a zírali do očí  toho druhého. On byl v šoku a já měla strach z jeho reakce. Po dvou minutách udělal několik kroků ke mě. Vzdorovitě jsem zvedla bradu a stále stála s rukama v bok. Kdokoli jiný by se pod jeho děsivým pohledem už dávno sesypal k zemi. Odmítala jsem ustoupit.

Když už byl ode mě jen pár centimetrů, zaváhala jsem, jestli nemám přece jen vzít nohy na ramena. Jedna jeho ruka se zvedla. Potlačila jsem vyjeknutí, když se obtočila kolem mých ramen. Vše se zdálo zpomalené, když mě strhla svou hruď a pevně mě k sobě přitiskl. Políbil mě jemně na čelo.

,,Přesně tohle je důvod, proč tě miluju."

Anooo jsem to já.

Neumřela jsem, ani mi nikdo neukradl profil. Proto je tu nová část.

Dětičky poslední týden svobody :D užijte si ho. Třeba já jdu zítra na chlastačku :D

Mějte se, komentujte a užívejte :D :D :D :D :D :D