Nativity [Dangerous love]

XXXVI

Od odhalení vetřelce v našich řadách  uběhlo několik týdnů. Několik týdnů ticha. Přišli o svou výhodu a tajnou zbraň. Liam zuří, protože už jen to, že dopustil, aby se jeho nepřítel nikým nepoznán ukrýval pod jeho vlastní střechou mohlo nabourat jeho autoritu. Naštěstí pro nás, ještě nedostala příležitost vyzradit CV rozsah mých schopností. Jediné co ví je, že dokážu pohybovat malými předměty.

Jedna věc je jistá. Ještě dnes vpadneme na přísně střežené území a zahájíme útok. Všichni lidé i jiná stvoření, která jsou schopná boje jdou do akce. Tedy až na mě, já budu hrát úlohu jakéhosi štítu. Zůstanu ukrytá hluboko v lesích s několika upíry v dostatečné vzdálenosti od organizace. Mou nejsilnější zbraní je nyní má mysl.

Liam i Angelo už byli pryč. Dávali dohromady jednotky. Lisa zůstane ve vile a postará se o všechny boje neschopné lidi. 

Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Podle pachu jsem poznala, že je to Lisa.

,,Chystáš se?" zeptala se. Přikývla jsem a připevnila jsi na paži další pouzdro s dýkou. 

,,Máš strach." Neptala jsem se. Poznala jsem to z toho, jak je nervózní.

,,Ty ne?" pousmála se a popošla blíž ke mě.

,,Upřímně? Celá se klepu." Obě jsme se rozesmály. Objala mě.

,,Pokus se to přežít." V jejím úsměvném tónu se skrývala jistá starost.

,,Vrátím se. Tak snadno se mě nezbavíš," řekla jsem a provokativně našpulila pusu na odlehčení situace.

,,Kdo jiný by mi otravoval život," řekla a hodila po mě polštář, který jsem za letu obratně chytila a mrštila ho po zpět. Zasáhl ji přímo do obličeje, ale navzdory tomu se smála.

Z venku se ozvalo tlumené troubení. Obě jsme věděly, co to znamená, proto jsme se beze slov společně vydaly na dvůr, kde se shromažďovaly všechny naše bojové síly a řadily se do úhledných řad. V jejich čele stáli dva upíři. Jednoho nich jsem milovala víc než cokoli a v duchu cítila, že jsem připravená zemřít po jeho boku. Druhý muž se mě dvakrát pokusil zabít, ale i tak jsme se nějakým způsobem stali dobrými přáteli. Oběma jsem věřila.

Vystoupila jsem z řad a postavila se po jejich boku, kam jsme patřila.

,,Je to tady. Přišla chvíle zničit muže, kteří cíleně loví náš druh, mučí je odpornými praktikami, až se z nás stane pouhá zvěř, kterou v nás po celou dobu vidí. Máme si to nechat líbit? Čekat až neomaleně vtrhnou do teritoria, které jsme si vydobyli ještě dávno předtím, než se vůbec narodili jejich rodiče? Nikdo beztrestně nebude lovit naše bratry a sestry. Jejich životy si nemůžeme vzít zpět, ale můžeme je pomstít! Až budeme tam, myslete na své bližní, které dostali, nebo by mohli, pokud jim to dovolíme. Dnes nikdo nezemře zbytečně! Konec CV jednou pro vždy!" Poslední věta téměř zanikly v následném řevu publika. Všichni bojovníci zvedali nadšeně ruce nad hlavu a kolektivně skandovali. 

,,KONEC CV!" Věta se nesla ve zvuku ohromného hřmění přes celé nádvoří a vsadím se, že doléhala i nejvzdálenějších koutů zahrad. Znělo to jako chorál, který naháněl hrůzu, ale zároveň se z něj dala čerpat síla a odvaha.

Malá armáda se dala do pochodu. Všichni přesně věděli  co mají dělat i co se od nich očekává. Každý měl svůj úkol, i když jsme na prví pohled vypadali jako ne příliš organizovaná skupina. Pochodovali jsme lesem. Nikdo nevydal ani hlásku, nechtěli jsme přijít o moment překvapení. Proto jsme se také pohybovali z velké  části po stromech. Asi čtyři-sta metrů jsem se od skupiny společně s dalšími pěti upíry oddělila.

Les jsme měli už předem do podrobna zmapovaný. Našim cílem byla malá chatka podobná té, na kterou jsme narazili při našem útěku. Má stráž obklíčila stavení, zatímco já vešla dovnitř. Posadila jsem se přímo doprostřed a napojila se na Liamovo myšlení, bylo to snadné díky našemu poutu. Viděla jsem, jak v čele postupují na okraj lesa. Skrz listy prosvítaly světlé betonové stěny CV.

Liam vydal letmý pokyn. Najednou všichni napřáhli paže a vší silou mrštily kovové předměty na zmíněnou budovu. Některé dopadly na střechu, některé na asfaltové parkoviště. Skrze Liama jsem zaslechla hluk, který se najednou začal ozývat zevnitř. Liam mávl rukou a všichni se dali na útěk zpět do lesa. Křik a dusot bot. To byla moje chvíle.

Vrátila jsem se zpět do svého vědomí a na dálku se zaměřila na organizaci posetou minami, které tam naházeli upíři. Čím jsem byla blíž, tím víc jsem cítila zvláštní energii, byla mi povědomá. Lákala mě k sobě, ale nemohla jsem se nechat zlákat. Všechny výbušniny jsem odpálila. Lesem se ozval ohlušující výbuch. Cítila jsem na své kůži příliv tlakové vlny. Lesem se roznesl nesnesitelný křik zraněných vojáků CV. 

,,Překvapení! Vy krysy," řekla jsem si pro sebe. 

Jop ještě žiju lidičky :D

Nicméně díky pár požadavků o další kapitolu jsem se rozhodla vykašlat na školu i na přítele :D to přežije...

Čtěte, komentujte a tak dále ...:DD

Vaše Ivus