Nativity [Dangerous love]

XVII

,,Jak se cítíš?" 

,,Popravdě? Jako by jsi měla něco, co mi patří a já jsem připravená udělat cokoli, abych si to vzala. Mám strach, že mě nic nezastaví," řekla jsem Lise popravdě. ,,Když si tady, celá se třesu a klidně bych si ukousla ruce, abych tě mohla vysát do poslední kapky." Rvalo mi srdce, být tak upřímná.

,,V tom případě doufám, že se z těch řetězů nedostaneš, dokud nebudeš schopná o mě přestat přemýšlet jen jako o jídle," zasmála se. Nebyl to ironický smích, ale skutečný. Brala to s humorem.

,,A trošku mě děsí, že nedýchám. Je to nezvyk." Lisa se opět zasmála mému výroku.

,,Dobře, to stačí. radši nebudeme moc překračovat limit," vložil se do toho Liam, který mě celou dobu hlídá, abych neudělala něco, čeho bych pak litovala. Liam s Angelem si myslí, že by mi mohly Lisiny návštěvy pomoct, rychleji si zvyknout a ovládnout se. Zpočátku jsem ji viděla jen pár minut a postupně jsme prodlužovali návštěvní dobu. Teď zvládnu půl hodiny mluvit s člověkem, aniž bych měla nutkání se nakrmit.

--------------------------

Z poklidného spánku, na zemi, mě vyrušil hluk. Křik a dusot bot. Zvedla jsem se a šla ke mřížím své cely a doufala, že zjistím, co se děje. Nebyla jsem připoutaná, to jen když mám návštěvu. Znělo to jako by nahoře někdo bojoval. Zazněla střelba. Zoufale jsem zalomcovala s mřížemi, ale ani má nadlická síla mi nestačila.

,,Heeej!" zařvala jsem. Za několik minut se ke mě uráčel někdo přijít. Kroky těžkých bot se dostávaly stále blíž. Ale ten ach nebyl nikoho, koho bych znala. Cizinec.

Přede mnou se zjevila postava lovce. Zmatek se na chvíli odrazil v jeho tváři, když mě viděl rozcuchanou za mřížemi.

,,Prosím! Pomoz mi! Drží mě tady už několik týdnů," začala jsem hystericky brečet. 

,,Kde jsou klíče?" zeptal se a rozhlédl se kolem. Mlčky jsem ukázala na druhý konec místnosti, kde byl pověšený klíč od mé svobody.

Popadl mě a dostal z toho vězení. Hrubě mě popadl za ruku a hodlal mě vláčet za sebou.

,,Mark bude mít radost!" zachechtal se.

,,Chyba," oponovala jsem s ledovým klide. Zaznělo několikanásobné křupnutí a pak se sesul bezvládně k zemi.

Vyběhla jsem po schodech. V hlavní hale se odehrávala bitva. Lovci se zbraněmi proti Liamovi a jeho stoupencům. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se přidat, nebo zůstat ve svém úkrytu. Liam bude zuřit tak jako tak. Neměla jsem moc času na rozmyšlenou, protože jeden lovec se chystal zasadit Liamovi smrtelnou ránu do zad, zatímco bojoval s jiným lovcem.

,,Tak to teda ne!" zařvala jsem a vší silou se vrhla na útočníka. Než stihl zareagovat, ležel na zemi, jako ten hlupák co mě propustil ven.

Celou halou se nesla neodolatelná vůně. Byla tak opojná, že otupila mé smysly a nutila mě se soustředit jen na jedno. Mezi masou lahodného odéru zraněných se prodíral slabounký závan něčeho ještě sladšího. Zhluboka jsem se nadechla. Nechala jsem se unášet svými pudy. Tím blíže jsem se dostávala ke zdroji, tím hladovější a nedočkavější jsem byla. Tesáky se mi prosloužily a oči svítily jasně červenou barvou. Nic mě v tuto chvíli nedokázalo rozptýlit. Měla jsem jediný cíl a to byla tepna toho člověka, kterého jsem stopovala.

Byla jsem už tak blízko. Celá jsem hořela. Byla jsem jako by jste dali člověku, který měsíc nejedl, přímo před nos pečenou kachnu. Vůně už byla všude kolem. Byla jsem u cíle, stačilo se už jen zakousnout. Prolomit tu tenkou kůži, která mě dělila od bohatství.

,,Nicol ne!...Prosím přestaň...to jsem já!" Nevnímala jsem křik oběti. A to byla chyba.

Já vím! Jsem hrozná XD

Máte povolení mě zhejtovat.

Ale vyvíjelo se to dobře - až příliš dobře, tak jsem si řekla že trochu zkazím.

Vaše Ivus