Nativity [Dangerous love]

XXI

,,CV pro nás představuje hrozbu. Když jsme povraždili tolik jejich členů, půjdou po nás. Musíme si vybrat. Buď odjedeme na bezpečné místo, nebo zůstaneme tady a budeme se bránit." Seděli jsme v knihovně a rozebírali situaci. Všichni jsme po sobě pokukovali. Všem se nám v obličejích odrážela ta samá věc.

,,Pokud máme bojovat, Lisa tady nebude. Nemůžeme riskovat. Mohli by použít její smrtelnost proti nám." Nyní jsem se ujala slova. Lisa značně protestovala, ale věděla, že by se to mohlo stát.

,,Nicol má pravdu. Osobně se postarám o to, aby jsi byla v bezpečí. Ať se ti to líbí, nebo ne." Angelův nekompromisní výraz ji usadil zpět do židle. Sledovala jsem její nabručený výraz. Do nosu mě udeřil pach pálivých papriček. Byla naštvaná. Ale to nebylo všechno, v pozadí se linula ještě slabší vůně jasmínu a citrusů, který znamenal radost. Netuším jestli ji zahřálo u srdce, že ji máme rádi natolik, že ji chceme mít v bezpečí, nebo že to byl právě Angelo, který tak rázně zasáhl.

,,Dobře, ale pokud je tu něco, co mohu udělat, udělám to."

,,Uvidíme, jaké budeme mít možnosti.V tuto chvíli nemáme ani tušení, co se stane. Buď se vrátí s lepší strategií, nebo uděláme první krok." Liamova slova mě přinutila přemýšlet o tom, jestli na tohle všechno stačíme.

,,Máme vůbec šanci? Myslím tím, ti muži jsou cvičeni na to, aby zabíjeli někoho, jako jsme my. Navíc mají početní převahu," namítla jsem.

,,To sice ano, ale když nás minule napadli, odrazili jsme jejich útok a ztratili přitom jen tři muže. Možná je jich víc, ale jsou to jen lidé." Neřekl to opovržlivě, ale spíš lítostně.

Celý náš rozhovor přerušil zvuk, napůl zaúpění a vrčení, který se vydral z mého hrdla. Vylekaně jsem poskočila. Všichni zpozorněli a snažili  se odhadnout, co udělám. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Lisa odsunula svou židli, aby mohla, v případě nebezpečí, vyskočit a zmizet.

,,Asi mám hlad," vypravila jsem ze sebe přidušeně.

,,Zajdu ti pro plazmu." Angelo se už chystal odejít, ale Liam ho jedním pohybem ruky zarazil.

,,To už nebude stačit," řekl. ,,Musíš na lov." 

-------------------------------

Nevím co mám od takového lovu čekat. Pochybuju, že budeme jen pobíhat po lese a klást pasti na králíky. Jenže do lesa jsme šli. Drželi jsme se dál od cest a postupovali stále hlouběji. Několik kilometrů od domu jsme se zastavili na menší mýtině.

,,Proč jsme tak daleko?" zeptala jsem se.

,,V blízkosti mého domu nežije moc zvěře, cítí predátora, tak se raději nepřibližují." To by vysvětlovalo to děsivé ticho v zahradě.

Rozhlédla jsem se kolem a pak úpěla zrakem na něm s očekáváním. 

,,Nesoustřeď se na mě, ale na pachy a zvuky, které slyšíš. Snaž se je rozeznat." To se mu řekne, když tak úžasně voní.

Nasála jsem vzduch. Cítila jsem jen vůni lesa. Listy, vlhkost a sem tam nějakého ptáka. Hledala jsem něco většího. Ale stále jsem to nemohla najít. Až po nějaké době jsem ucítila jen krátký náznak většího zvířete. Ale než jsem ho stihla lokalizovat, bylo to pryč. Popošla jsem blíž tím směrem a ucítila to znovu. Prašivý kožich a splašeně bijící srdce. 

,,Cítíš to?" zašeptal jsem, ze strachu, že mě i přes takovou dálku uslyší a uteče.

,,Srnka, Jdi si pro ni," jak mile to řekl vyrazila jsem. Upíří rychlostí jsem probíhala mezi stromy, čím blíž jsem byla, tím intenzivněji jsem ji vnímala. Až jsem ji spatřila. 

Zastavila jsem a schovala se za strom. Cítila jsem její tep, jak se o stupínek zrychlil. Tušila, něco špatného. Nepokojně zvedla hlavu a zastříhala ušima. Rozhlížela se poplašně na všechny strany, až nakonec pohledem ulpěla na mě. Slyšela jsem jak jí poskočilo srdce a v příští vteřině se dala na úprk. Byla rychlá, ale ne dost. Sledovala jsem ji v těsném závěsu. Zběsilý tlukot srdce tvora běžícího přede mnou, ještě víc nabudil predátora ve mně.

Jedním skokem jsem překonala vzdálenost mezi námi. Sevřela jsem ji v pevném obětí, možná až moc. Když pod mou paží zapraskala kos, zvíře vyjeklo a začalo sebou škubat. Trhnutím jsem jí zlomila vaz, aby jsem ukončila její trápení. S chutí jsem zabořila své tesáky do jejího masa. Pít její krev byla pro mě úleva. Konečně jsem nemusela být napnutá ve strachu, že když se uvolním, zase se neovládnu.

Polykala jsem doušek po doušku a užívala si pocit, který mi to přinášelo. Ze samého omámení jsem si ani nevšimla, že už v ní nezbývala žádná krev. Vysála jsem ji doslova do sucha. Zvedla jsem se a zjistila, že mám oblečení potřísněné krví a ruce a krk zrovna tak. Pohlédla jsem znovu na mrtvou srnu, která měla hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Čekala jsem pocit viny, ale ten se nedostavil. Vůbec nic. 

,,Vezmeme ji sebou? Nesmíme zapomínat, že mám i lidské podnájemníky." Vedle mě se ozval Liamův hlas.

,,Ještě nechci jít domů. Po dlouhé  době jsem venku." 

Nic neodpovídal, jen se smíchem přikývl. Rozhlédla jsem se kolem. Zrak mi padl na velký kus vyvráceného kmene. V příštím okamžiku jsem byla u něj a objala ho rukama, za účelem ho zvednout. Zatahala jsem a...nic. Zamračila jsem se a zkusila zapojit všechnu sílu. Svaly se mi napínaly, až začaly pálit. Jediná věc, které jsem dosáhla bylo to, že jsem ho posunula asi o tři centimetry. Poraženě jsem zafuněla a nakopla kmen.

Liam, který se smála na celé kolo o chvíli poději ode mě schytal kládou, která měla asi dvacet centimetrů v průměru. Mrštila jsem ji po něm takovou silou, že sletěl z pařezu, na kterém předtím vysedával. 

,,Zlato, to nebylo moc hezké," vyhrabal se zpět na nohy. 

,,Ale účel to splnilo," zasmála jsem se. V tu chvíli proletěl kolem mě rychlostí, kterou jsem měla i já problém zachytit a způsobil to, že všechno listí se ze země se vzneslo přímo na mě. Měla jsem ho ve vlasech a skoro i v puse.

,,Zkus zvednout něco jednoduššího," poradil mi, když jsem se obírala od listí.

,,Možná příště, teď mám v plánu něco lepšího," usmála jsem se. Odrazila jsem se od země a chytila se jednoho z mohutných kmenů. Šplhala jsem vzhůru směrem k obloze. Ve vrcholu koruny jsem se zastavila a užívala si dech beroucí výhled, který jsem neměla ani ze svého, tolik oblíbeného, balkonu. Dohlédla jsem až na konec lesa, kde začínalo město. Dlouho jsem tam nebyla. pomyslela jsem si. A asi nějakou dobu nebudu.

Ne, že by mi to nějak vadilo. Svůj domov jsem našla tady. A že je to překrásný domov. S přáteli a mužem, kterého miluju.

,,Vypadáš nějak zamyšleně," zkonstatoval Liam vedle mě. Zavrtěla jsem hlavou a stočila pohled k němu. Byl asi ve stejné úrovni jako já, až na to, že on nestál na větvi, on se vznášel. Vypadal docela vtipně, jako Superman.

,,Nepředváděj se Supermane." Zasmál se mé poznámce.

Jop lidi, to jsem zase já.

Musím podotknout, že jsem oficiálně napsala svůj rekord, co se týče počtu slov, tak si toho važte XD

Musím poděkovat (jo už zase) za vaše komentáře. To je věc, která vždycky člověku po příšerném dni zvedne náladu.

Hope you enjoy it.

Vaše Ivus