Nativity [Dangerous love]

XXIII

Asi sto metrů přede mnou stál menší stan. Ozývaly se z něj hlasy a smích. Tipovala bych nějaký zamilovaný párek, který před chvílí vstal. Ozvalo se rozepínání zipu a ze stanu vylezla menší blondýnka a hned za ní hubený muž stejného věku. Pohotově jsem se skryla za jeden z kmenů. Smáli se nějakému vtipu, který jsem nepostřehla. Celou mou mysl ovládala chuť po jejich krvi. V hlavě se mi stále dokola přehrával obraz toho, jak se jim mé špičáky zabodnou do krku. Nasucho jsem polkla.

Snažila jsem se odhadnout správný okamžik. Nejlépe je odchytit jednoho po druhém. 

,,Tohle nechceš, věř mi," Přímo u mého se ozval šepot. Roztržitě jsem se otočila a pohlédla do zelenohnědých očí, které mě svázaly na místě. Ale stačil jen další vánek, který mi poskytl další dávku neodolatelné vůně a znovu se můj pohled upíral na pulzující tepnu na krku té ženy.

,,Ty to necítíš?" procedila jsem skrz zuby.

,,Slibuju, že se brzy napiješ i z člověka, ale teď je ještě brzy. Prosím pojď, nenuď mě tě odvést násilím," snažil se o klidný tón hlasu, ale byl nervózní. Nevěděl přesně, jak daleko s odoláváním jsem. Kdyby se tohle stalo před dvěma týdny, ten zamilovaný  pár by ležel na jehličím poseté hlíně a do půdy by se vsakovaly zbytky jejich krve. Ale teď? 

V Hlavě mi vyskočila vzpomínka na čistě zelené oči vytřeštěné hrůzou. Ženský hlas ječící o pomoc a zrzavé kadeře proplouvající mezi mými prsty. Lisa se v tu chvíli musela cítit jako ryba lapená do sítě. Zběsile bušící srdce a podlamující se kolena. Mělké dýchání a třas  po celém těle.

Udělala jsem několik kroků vzad, aby pach jejich krve nebyl tak intenzivní. Teprve až pominulo mé omámení jsem si plně uvědomila, své činy. Ublížila jsem Liamovi, vysála několik srn a málem zabila dva nevinné lidi. Jak jsem se mohla tak změnit? Co se to se mnou děje a kdy to bude lepší? strach a pocit viny byl tak silný, že jsem prostě nemohla pokračovat.

Vyřízeně jsem se posadila na spadený kmen stromu a svěsila hlavu do dlaní. Pár neposlušných krvavých slz se mi vykutálelo z očí a tentokrát jsem je nechala skanout na zem. 

,,Kdy to bude jednodušší?" vzlykla jsem rezignovaně.

Liam mě vtáhl do svého objetí a konejšil mě. Mohla jsem mu vážně ublížit a on mě teď uklidňuje.

,,Si v pořádku?" řekla jsem do země. Nedokázala jsem se mu odívat do očí. Styděla jsem se za své činy.

,,Jsem, žiju už  nějaké to století, aby mě podobná věc vůbec nerozhodila. Máš fakt sílu," zasmál se povzbudivě.

,,Asi nemá cenu ti opakovat, že se tohle stává, i když je to pravda. Proto řeknu, že na světě není upír. který by dokázal hned ovládat svou žízeň. Prostě není. Ti co jsou sami, se mnohdy nenaučí ovládat vůbec a proto jim občas někdo utne tipec.Ale to není tvůj případ. Musíš být jen trpělivá a to, že si je nevysála je první krok."Jeho slova mě přinutila se cítit o trochu líp, ale jen o trochu.

,,S tím CV jsi měl pravdu, ještě nejsem připravená." Jen si frustrovaně povzdechl.

,,Zatím," vtiskl mi horký polibek na čelo a pomohl mi vstát.

Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho rty. Zkušeně polibek prohloubil a přitiskl si mě víc na tělo. Mé ruce zabloudily pod jeho košili. Pohladila jsem jeho pevné břicho sjela s nimi na záda.  Rozpojila jsem naše rty, abych mohla rozepnout knoflíčky.

Tázavě pozvedl obočí. Jen jsem pokrčila rameny a povalila ho na zem. V tu chvíli mi bylo upřímně jedno, že budeme oba špinaví.

Jop to som zase já :D 

Tentokrát žádné zbytečné řeči

Vaše Ivus