Nativity [Dangerous love]

XI

Probudila jsem se v nadýchaných sametových peřinách. Okamžitě se mi začaly vracet vzpomínky na včerejšek. Při vzpomínce na naši koupel, jsem se začervenala. Až na menší bolest hlavy jsem byla v pořádku.
Otočila jsem se a doufala, že tu bude. Jeho až bezchybná tvář vyhlížela tak nevině, že by obyčejní lidé jen stěží uvěřili, že vedle mě spí smrtící zbraň.
Jeho tmavé vlasy trčely do všech stran a ústa měl mírně pootevřená. Byl k sežrání.
Přitulila jsem se k němu a vtiskla mu do koutku úst jemný polibek. Rty se mu zvlnily do úsměvu a jedna jeho paže se obtočila kolem mého pasu. Vyzdvihl se nade mě, aniž by se naše rty rozpojily.
Mé dlaně sklouzly na jeho ramena a prsty jsem obkreslovala linie jeho svalů. Nakonec jsme se od sebe odtrhli a já měla možnost spatřit ty jeho zeleno-hnědé tůňky, které jsem tak milovala.
,,Dobré ráno," řekla jsem a přejela mu prstem po tváři.

,,Teď už je dobré," usmál se znovu a rty sklouzl na můj krk. Trhaně jsem vydechla a rukou mu vjela do vlasů. Krev ve mě začala pulzovat a v hrudi se mi rozlévalo příjemné teplo

,,Líbí se ti, co s tebou dělám?" Zamumlal mi do ohybu krku. Souhlasně jsem zamručela.

,,Řekni  to." 

,,Ano, líbí," vydechla jsem. Obtočila jsem nohy  kolem jeho pasu, abych si ho mohla  přitáhnout blíž. 

Jednou rukou sjel níž, až s ní vklouzl  mezi mé nohy a začal mě dráždit. Z úst mi unikl jeden přidušený sten. Nehty jsem mu zaryla do ramen. Mohla jsem si jasně všimnut, jak mu  zčervenaly oči. 

-----------------------------------------------

,,Zlato?" Ozval se Liam poté, co otevřel dveře knihovny, kde jsem se nacházela. Vykoukla jsem z jedné uličky, abych na  něho viděla.  

,,Budu muset zajít na lov." Ou. Tohle téma pro mě bylo citlivé. Nelíbí se mi představa, že ubližuje lidem, ale nějak se živit musí.

,,Chystáš se někoho zabít?" Zeptala jsem se polohlasně.

,,Ne, nebudu nikoho zabíjet, jen si trochu usrknu. Víš, že až se staneš upírem, budeš se také muset nějak krmit?"

,,Já vím, jen mě to trochu děsí. Co když nepoznám, kdy mám přestat a...přeženu to?" Při té myšlence se mi sevřelo hrdlo. Liam mě vzal za ruku a odvedl  ke koženým křeslům, které byly přímo uprostřed velké místnosti. Posadila jsem se a on zaujal místo naproti mně.

,,Musím ti k tomu říct ještě několik věci, které by mohly změnit tvé rozhodnutí." Podíval se na mě. Pobídla jsem ho,aby pokračoval. ,,První měsíc po proměně budeš mít neustále žízeň. Budeš tak zaslepená touhou po krvi, že budeš schopná ublížit i svému nejbližšímu. Proto bude nejbezpečnější když v té době omezíme tvůj střet s Lisou. Slunce tě okamžitě uspí. Po nějakém čase budeš schopná být vzhůru několik minut po rozbřesku a bude se to stupňovat až to Slunce nebude vadit vůbec." 

,,Co když někomu ublížím?" V mém hlase byl zřetelně poznat strach.

,,Nemusíš se bát, budeme tě s Angelem bedlivě hlídat."

,,Dobře, ještě něco, co bych měla vědět?"

,,Je tu ještě jedna věc. Víš, že mám už několik století za sebou. Zkrátka, když žiješ tak dlouho, jako například já, uděláš mnoho chyb na které nejsi zrovna pyšný. Jen chci, aby jsi věděla, že chybovat je nejen lidské. Ale i tak se tě znovu ptám, je to opravdu to, co chceš?" 

,,Myslím, že mou odpověď znáš. Noc z toho, co jsi teď řekl mě nepřinutilo pochybovat," odpověděla jsem mu popravdě.

,,A co tví rodiče?"

Aaaaaaaaa zabijte mě!

Konečně jsem se dokopala k tomu, dokončit tuhle část. To je to chřipkové období. Omlouvám se, pokud se vám nelíbí, ale je to to nejlepší, co má chorá mysl zvládla vymyslet. :D

LOVE YA <3

Vaše Ivus