Nativity [Dangerous love]

XXXII

Od té doby, co mě Rebecca naučila vidět věci cizíma očima, se něco změnilo. Bylo to, jakoby se protrhla nějaká bariéra, která mi dříve nedovolovala používat tyto schopnosti. Bylo mi ale jasné, že to byla pouze jedna z mnoha zábran, kde každá znamenala klíč novému využití mé síly. 

Čím víc toho budeš mít za sebou, tím to bude snažší. 

,,Přestaň se mi hrabat v hlavě, pokud mě nechceš naučit něco nového!"

Řekni Liamovi, že bys ráda šla ven na lov.

,,Proč?"

Prostě to udělej!

Nemělo cenu se s ní hádat. Liama jsem nemusela hledat dlouho. Díky našemu spojení, jsem ho cítila intenzivněji, než ostatní. Za pár minut jsem si to mířila přímo k němu.

,,Dobré ráno," popřál mi a letmo mě políbil.

,,Dobré ráno, mám trochu hlad, nepůjdeme na lov?" Trošku nakrčil obočí a nepatrně se usmál.

,,Vždyť se můžeme najíst tady. je to bezpečnější."

,,To sice ano, ale není to taková zábava," hravě jsem se usmála a spojila naše rty.

,,Dobře, běž se připravit. Sejdeme se v hale, ještě musím něco zařídit." Beze slov jsem přikývla a chtěla odejít, ale přitáhl si mě za ruku zpátky. 

,,Ano?" Tázavě jsem se na něj podívala.

,,Děje se něco? Přijdeš mi nějaká...jiná." Měla jsem obrovské štěstí, že už mi nebilo srdce, protože by teď nabralo zběsilé tempo. Musel ze mě cítit, že něco skrývám. Nezaměnitelný pach. Nahořklý, ale jemný.

,,Jen mám trochu strach. Nechci, aby si bojoval, zatím co já tady budu sedět a čekat, jestli se vůbec někdy vrátíš." Vše, co jsem řekla byla ryzí pravda. Ten pocit zoufalství a bezmoci, jsem zažila mnohokrát  a odmítám se smířit s tím, že se to bude pořád opakovat.

,,Chápu tě. Ale pro tvé bezpečí jsem ochoten dělat i věci, které se ti ne vždy budou líbit. Krom toho, zažil jsem i horší bitvy." Egoisticky se usmál a vypnul hruď. 

Smála jsem se, ale uvnitř jsem se klepala strachy. Pochybnosti o tom, jestli zvládnu plně ovládnout svou moc dřív, než bude příliš pozdě mi stále nedávaly spát. 

------------------------------

,,Proč mu to nesmím říct?" Řekla jsem a přitom hledala v šatníku své černé tílko.

Znám Liama už hodně dlouho, abych věděla, že když mu to teď povíš, okamžitě to zatrhne. Nicol, on potřebuje pomoc, ale nepřizná to za žádnou cenu a už vůbec ne za cenu tvého života.

,,Stejně už něco tuší," namítla jsem bezmocně.

Tak nepřilévej olej do ohně

Neodpověděla jsem, jen jsem si rezignovaně povzdechla a vyšla ze dveří našeho pokoje.

,,Můžeme vyrazit?" Liam stál ve stínu, takže by ho kterýkoliv člověk ani nezpozoroval. Kdybych nebyla tím, čím jsem, tak by mě jeho schopnost stát hodiny bez jediného pohybu děsila. Byly časy, kdy jsem se tak cítila. Ta směsice děsu a vzrušení mě za ním táhla už od našeho ne tak milého setkání. 

,,Můžeme," odpověděla jsem a vykročila ven z mohutných dvoukřídlých dveří. Slunce se už blížilo k horizontu, ale stále ještě svítilo tak silně, aby každého mladého upíra uspalo. Tvářila jsem se unaveně, abych nezvyšovala Liamovo podezření. Už tak to muselo vypadat divně.

Zasekla jsem se, když Liam vyrazil jiným směrem, než obyčejně. Na mou nevyřčenou otázku odpověděl, téměř okamžitě.

,,Dnes půjdeme jinam, místa lovu se musí občas vystřídat, aby zvěř neutekla."

Neznámé místo? Ideální!

Les jsem nepoznávala a ani jsem necítila žádné šelmy, které by se mohly stát kořistí.

,,Jsou schovaní, jen opravdu starý upír může slyšet jejich tep. Můžeš je zkusit vystopovat." Liam se zaposlouchal a podle jeho výrazu jsem poznala, že on je slyší.

Neděs se, ale myslím, že o nás ví.

Snažila jsem se na sobě nedat znát to, jak jsem se lekla.

Chce vědět, jak daleko ses už dostala. Tak mu to ukaž. Představ si, že je vzduch hmatatelný. Postupně houstne, až je úplně tuhý.

Udělala jsem, co chtěla...teda aspoň jsem se o to pokoušela. Představovala jsem si, jak se jednotlivé molekuly pohybují stále pomaleji. Zkusila jsem pohnout nenápadně jedním prstem a opravdu se mi zdálo, že je to, jako se topit v pudinku. Liam byl naprosto zamrzlý, nehýbal se a celkově to vypadalo, jako by se svět úplně zastavil. Vzhlédla jsem vzhůru a spatřila dravého ptáka stojícího uprostřed letu. I zrnka prachu byly stále na jednom místě.

Dobře, teď se zaměř jen na okolní vzduch, cítíš ty vibrace?

Žádné vibrace jsem necítila. Snažila jsem se je najít, ale bez výsledku. 

Jsou tam. Jen zavři oči. A vnímej každý pohyb.

Nedávalo mi to moc smysl, jelikož se kolem nic nehýbalo, ale zkusit jsem to mohla.Zavřela jsem oči a vyčkávala co se bude dít. Až po několika minutách jsem ucítila drobné zvlnění vzduchu. Bylo to jako malinké kmitání. Zaměřila jsem se na to a jako by má mysl cestovala na té frekvenci a přibližovala mě k cíli. Stromy kolem mě míjely. Snažila jsem se zapamatovat si cestu. Tep se stával hlasitějším. Muselo to být velké zvíře.

Za chvíli jsem viděla obraz svého cíle. Byl to menší medvěd. Nebyl to plnohodnotný jedinec, takže pro mě akorát. Otevřela jsem oči a tím se vytrhla z astrálního světa. Vše bylo zase v normálu. Okamžitě jsem vyrazila. Plnou rychlostí jsem se obratně vyhýbala stromům, přeskakovala srázy a menší potůčky, až jsem mohla zřetelně vidět srst mohutného tvora.

Nebrzdila jsem, naopak jsem ještě přidala. Zaryla jsem ruce pevně do krku medvěda. Zvíře hlasitě zařvalo těsně před tím, než mé prodloužené tesáky probodly jeho kůži. Polykala jsem bohatou krev, dokud jsem neměla dost. Napřímila jsem se nad zvířetem které bezvládně leželo na zemi. Nevysála  jsem ho sice úplně, ale ten zlomený vaz asi nerozchodí.

,,Tohle dokázal jen jediný upír, kterého jsem kdy znal." Liamova slova mě vytrhla z tranzu. Otočila jsem se. Musela jsem vypadat, jako nějaký psychopat. Oblečení  i ústa jsem měla potřísněná krví.

,,Rebecca je s tebou, že?"

Anooo, ještě pořád žiju.

Napsala bych to normálně dřív, ale celý červenec sem hlídala děcka ve firemní školce. Hrozná zkušenost. Musela jsem vstávat ve 4:20 a dma jsem byla ve 4 odpoledne a to jsem byla tak vysátá, že jsem šla rovnou spát. K tou ještě migrény...fakt chuťovka.

Každopádně jsem tady teď s novou částí, kterou jsem udělala trochu delší, než normálně.

Teď už bych měla mít teoreticky víc času na psaní, takže se zkusím polepšit. :D

Vaše Ivus