Nativity [Dangerous love]

XXVI

Přiznám se, že takové sucho v krku jsem neměla...snad nikdy. Očima jsem probodávala kávu, která už byla určitě studená. Když ke mě přišla servírka a zeptala se mě, co si dám, vyhrkla jsem to první, co mě napadlo. Chtěla jsem aby zmizela co nejrychleji. To bylo asi před dobrou půl hodinou. Teď jsem stále ve stejné poloze seděla u kovového stolku na venkovní terase kavárny a poslouchala, jak si o mě zaměstnankyně podniku cosi šuškají.

Bála jsem se pohnout. Přece jen jsem tady, abych se naučila zapadnout mezi obyčejné lidi. Příliš rychlý pohyb by mi moc nepomohl. Spíš vůbec. Rozhlédla jsem se, abych se trochu uvolnila. Byla tu skupinka až příliš namalovaných holek, kterým mohlo být tak patnáct. Žena s kočárkem, mohla být asi tak stará jako já. Dítě. Něco, co já mít nikdy nebudu

Když jsem se chtěla otočit na druhou stranu, ucítila jsem závan energie. Takový, jaký má Liam nebo Angelo. Tak daleko, že tě neucítím? Pomyslela jsem si. Zvedla jsem se a na stůl hodila pár bankovek. Na ulici naštěstí moc lidí nebylo.

V naprostém klidu jsem se procházela, když na mě skupinka několika mužů zapískala. Slizouni. Okamžitě se mi rozpumpovala krev a po těle rozlilo příjemné teplo. Špičáky se mi zostřily. Sklopila jsem hlavu a nechala vlasy, aby mi spadly do obličeje. Nasucho jsem polkla a snažila se uklidnit. Znovu jsem se dala do kroku, ale skupinka si nedala pokoj, stále po mě pokřikovali. Místo toho, abych se zastavila jsem naopak zrychlila.

Vzhlédla jsem od šedého a popraskaného chodníku. Na konci ulice jsem jsem zpozorovala postavu, která naprosto nezapadala do okolí. Na sobě měla černé kožené kalhoty a kabát. Zatímco ostatní byli stále v pohybu a šli si za svým, ona jen stála a dívala se na mě. To ona byla zdrojem té energie, kterou jsem cítila. Ta zvláštní žena rozhodně nebyla člověk a pravděpodobně ani přítel. Nezdálo se mi, že by patřila mezi zástupce CV. Ale věci nemusí být vždycky tak, jak se nám zdají.

Chtěla jsem zjistit, co je zač. Udělala jsem pár kroků jejím směrem. Vykukila malimko oči a couvla o jeden krok. Vyděsila jsem ji? Přítomnost jiného upíra jsem necítila, museloto být mnou. Rozhlédla jsem se nepatrně kolem, jestli nevidím známou postavu schovanou ve stínech budov. Nikde nic.

Stočila jsem svůj ppohled zpět k neznámé, ale byla pryč. Doslova zmizela. Jaky bych si ji jen vymyslela. Jenže jsem dobře věděla, že je skutečná.

Se zamračeným výrazem a pořád trochu zmatená jsem otočila na patě a krááčela zpět k lesům. Tam, kde se asfaltové silnice měnily v bahnité cesty a řadové domy nahradily mohutné kmeny stromů, na mě čekal.

,,Jak to šlo?" řekl lehkomyslně, jako bychom mluvili třeba o vařaní. Mohla jsem nikým nerušená vyvraždit celou čtvrť.

,,Dobře, řekla bych. Nikdo k úhoně nepřišel." o té ženě jsem se nezmínila. Už tak jsme měli dost starostí. Jedna ženská snad počká.

,,Napadlo mě, že bychom ještě nemuseli chodit domů," zašeptal mi spiklenecky do ucha a objal mě pažemi. ,,Co třeba kino?"

,,Tomu říkám nápad," chytla jsem ho za ruku a dala se do běhu.V očích normálních lidí jsme byli jen dvě šmouhy, které ve tmě stejně nemohli ani vidět.

,,Co kdyby jsi zkusila ovládání mysli?" navrhl mi. Ten nápad se mi líbil.

,,Rohlédla jsem se klem sebe a hledala terč. Poklepal mi na rameno a rukou ukázal na postarší paní, která seděla za pokladnou u prodejny lístků.

,,To by nemměl být problém," pousmála jsem se nad narřazeností.

,,Vyber film," vyzvala jsem ho.

,,Co třeba...tohle?" pukázal na plakát, na kterém byli muž a žena celí od krve.

,,Horor? Máš ho mít." Sebevědomě jsem se vydala ke kypřejší paní s brýlemi. Jakmile jsem se bjevila před ní, vzhlédla ke mě.

,,Co to bude?" řekla nepříjemným tónem.

Sladce jsem se na ni usmála a podívala se jí hluboko do očí. Představila jsem si, jak se dostávám hlouběji a hlouběji do jejího mozku.

,,Dva lístky na Blood moon do VIP sekce."

,,Budete si přát platit kartou nebo hotově?" řekla monotóně a nepřítomným výrazem ve tváři.

,,Hmm...myslím, že platit nebudeme," odpovědela jsem stále s úsměvem na tváři.

,,Tady to je, budete si přát i něco z našeho občerstvení, nebo suvenýrů?"

,,Vlastně...ano."

Za necelých pět minut jsem se vracela k Liamovi se dvěma lístky a metrovým medvědem. který měl na packách nášivky se značkou kina.

Když mě pozoroval, jak k němmu kráčím s plyšákem, mohl se potrhat smíchy.

,,No tak jsem si udělala radost, to je toho," zasmála jsem se spolu s ním a následovala ho do sálu, kde se zanedlouho mělo promítat. 

Boooyah!

Dokopala jsem se k tomu.

Ano já vím - konečně.

Hope you enjoy it.

Vaše Ivus

Btv. moc nechápu, že poznámka autora u některých povídek je delší, než samotná část.