Nativity [Dangerous love]

XXX

Byla noc. Liam už spal, ale já byla v plné síle. Nevýhoda tohoto domu byla, že vždycky bylo několik Liamových lidí vzhůru. Ve dne vstávali lidé a v noci zase mladí upíři. Chodby nikdy nebyly prázdné. Proto tu také byly zvukotěsné stěny. Pro upíry sice nebyly až  tak zvukotěsné, ale stále tlumily zvuk dostatečně na to, aby si mohli vychutnat nerušený spánek.

Procházela jsem se po zahradě, která byla kompletně zahalena do tmy, jen měsíc matně ozařoval vrcholky stromů a odrážel se ve vodní hladině. Můj cíl byl bílý altánek, kam jsem chodívala vždy, když mi byl můj balkón malý. Posadila jsem se na dřevěná prkna a zkoumala výhled, který se mi nabízel.

Z ničeho nic mě popadla migréna. Chytla jsem se za hlavu a přikrčila se, ve snaze zmírnit bolest. Bylo to jako by mi někdo do lebky zavrtával šrouby. Snažila jsem se bolest z hlavy vytěsnit, ale stále rostla. Měla jsem strach, že mi vybouchne.

,,Přestaň se bránit,"  ozval se cizí hlas v mé hlavě. To mě vyvedlo z rovnováhy a já tak ztratila svou pozornost. Najednou, jakoby mě někdo silně udeřil do hlavy a já se odporoučela na zem.

Temnota pomalu ustupovala a odhalila mi tvář mladé ženy, přibližně v mém věku.Byla to ona! Ta tvář kterou jsem spatřila ve městě a taky ta tvář, která mě od té doby pronásledovala.

,,Kdo jsi?" řekla jsem podezíravě.

,,Mé jméno je Rebecca," řekla. Její hlas zněl vzdáleně.Odrážel se a tvořil ozvěny.

,,Ta Rebecca? Patřila jsi k Liamovi, Angelovi, Alecovi a tak?" Nevěřila jsem jí. Mohla být kdokoliv.

,,Ano, v plné parádě," odpověděla mi se šibalským úsměvem.

,,Pokud je to pravda, musíš přijít. Potřebujeme tvou pomoc! jsi prý velmi mocná a..."

,,Nemohu," řekla prostě, ale odmítala jsem se vzdát.

,,,Ale, všichni věří, že nám pomůžeš porazit CV."

,,A mají pravdu, ale jinak, než si představují," mluvila nepřímo a se značným britským přízvukem. Stejně jako Liam.

,,Říkáš, že uděláš, o co tě žádáme, ale nemůžeš přijít? Nechápu."

,,Vše se dozvíš. Jsi v tomto boji velmi důležitý voják," uklidnila mě.

,,Poslouchám," založila jsem si ruce v bok.

,,Nepřipadá ti divné, že se mnou můžeš takhle mluvit, ale přitom nejsme ani na stejném kontinentu?"

,,Upřímně, zažila jsem už divnější věci. Ale máš pravdu, zajímá mě, jak je to možné," odpověděla jsem kapku zvědavě.

,,Když jsme se tehdy jako novopečení upíři dostali z vězení, hledala jsem úkryt. Našla jsem jej u jedné stařenky. Která měla přes 1300 let. Bezpochyby upírka.  Byla jedním z původních."

,,Původní upíří?" Tenhle termín mi byl cizí.

,,Ano, nejstarší a nejmocnější svého druhu. Cali ovládala jednu z prastarých schopností. Umění telekineze. Je to schopnost ovládání předmětů silou vůle."

,,Nevěřím ti." Ruce, které jsem předtím měla v bok, jsem zkřížila na prsou v obranném gestu.

,,Byla bych snad tady, kdyby mě nezasvětila do tajů telekineze?"  usmála se znovu. Ne povýšenecky, ale upřímně. O to to bylo děsivější.

,,Na tom něco bude, ale co to má co dělat se mnou?"

,,Na celém světě je jen pár lidí, kteří mají v sobě gen, jež dokáže odblokovat jistou část mozku, aby byl schopen jej ovládat. Jsi jedním z nich," řekla a udělala krok ke mě. Já naopak oo krok ucouvla.

,,nemůžeš se tou bránit. Gen se aktivuje při styku s jiným upírem tohoto typu. Už to začalo. Je to dar, ale také i mocná zbraň. Může vám pomoci více, než celá armáda."

,,Jak víš, že mám ten...gen? Nasucho jsem polkla. nechtěla jsem tomu všemu věřit, Bylo to jednodušší, než přiznat, že to co říká, je pravda.

,,Kdykoli se někdo, říká se mám označení, přemění v upíra, statní to vycítí.

,,tak ses mi prostě jen nabourala do hlavy?" Nahromadila se ve mě zlost. Chtěla jsem být normální člověk, ale nevyšlo mi to. Když jsem mohla být normální upír, zase se něco musí podělat.

,,Je to nejjednodušší způsob, jak se s tebou spojit," odpověděla, ale její hlas zněl tišeji a její tvář postupně začala blednout. zachytila můj nechápavý výraz a promluvila ke mě. Neslyšela jsem už, co říká, ale z úst jsem jí vyčetla větu Probouzíš se.

Trhnutím jsem se probudila. Nade mnou se skláněla něčí tvář. Zjistila jsem, že sem stále v altánku, jen ležím na zemi a venku už je den.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě Angelo.

,,Ja...Ano...jen...to ten...ehm...východ slunce. Řekla jsem to první, co mě napadlo. Bude lepší si tohle nechat pro sebe.

Anoo jsem to já - už zas

máme tu 30. část. Taková kulatá. Tak jsem si řekla, že je načase dát věci trochu do pohybu.

Doufám, že se vám líbí, co za shit jsem zase napsala :D :D :D a jelikož je pátek, tak vám radím, užijte si víkend, když je venku  tak krásně a neseďte za compem jako já :D

Vaše Ivus