Nativity [Dangerous love]

II

Snažila jsem se nehybně vyset přes Angelovo rameno, ale řinčení řetězů mi to značně ztěžovalo. V duchu jsem se pouze modlila, ať nám to vyjde. Naštěstí lovci nebyli upíři, takže nemohli slyšet můj tep, ale Liam ano. Buď pochopil o co nám jde, nebo si vážně myslí, že jsem mrtvá. Myšlenka na to, že by to mohla být pravda mě trhá zaživa. Takovou bolest bych nepřála nikomu, protože moc dobře vím jaké to je přijít o někoho důležitého.

Nevím, co přesně se stalo, ale něco porazilo Angela já se ocitla na několik okamžiků ve vzduchu. A završil to pád do něčí náruče. Strachem jsem otevřela oči a zjistila, že mě pozoruje pár hnědozelených studánek. Vlasy už měl odrostlé, až mu padaly do očí. Vypadal jako anděl pomsty. 

Jeho dlaň jemně polaskala mou tvář, jakoby se bál, že se rozplynu. Nakonec si mě přivinul  k sobě a své paže pevně omotal kolem mého těla. Přes jeho rameno jsem pohlédla na tu spoušť. Všichni doktoři i sestřička byli mrtví a vsadím se že bez jediné kapky krve. Stoly byly převržené a na podlaze se válely papíry a kusy stěny, ze které Liam vyrval řetězy, které měl mimochodem ještě pořád na rukou.

,,Nerad vás ruším, ale musíme jít. Spustili jsme poplach, za chvíli tu máme lovce." Liam sledoval Angela trochu obezřetně, než mu došlo, s kým to vůbec mluví.

,,Omlouvám se brachu," řekl a pomohl mu vstát. Angelo mu věnoval přátelské poplácání po zádech. Vyrazili jsme pryč.

Na chodbách nikdo nebyl, což nevěstilo nic dobrého. Bylo by lepší, kdyby se na nás rovnou vyřítili. Teď jsme museli postupovat opatrně, mohli na nás čekat za každým rohem. Čím víc jsme se blížili cíli, napětí vzrůstalo.

,,Žena, asi 100 metrů od nás," zašeptal Liam.

,,Běžíme." Vyskočila jsem Liamovi na záda a on se rozběhl. Musela z nás být jen šmouha, protože mi žaludek vyletěl až někam do krku. Zpomalili jsme až před neznámou ženou.

,,Potřebujeme posily. Všechny jednotky do sektoru 3. Objekt C14 je volný." mluvila do náramku, který měl v sobě nejspíš i vysílačku. Na sobě měla lékařský plášť. I tak jsem ale poznala o koho se jedná.

,,Lis!" 

,,Ahoj Nicol. Musíš mi pak všechno říct, teď ale musíme zmizet!" řekla a už naskakovala na záda Angelovi.

,,Já to nechápu. Proč si na nás volala posily?" poznamenala jsem trochu zmateně.

,,Odváděla jsem jejich pozornost a navedla je na druhou stranu. Liam je moc slabý, aby zvládl bojovat."Tohle mi stačilo. Věnovala jsem jí děkovný pohled. 

Měla jsem problém se orientovat, protože jsme se pohybovali takovou rychlostí, že se vše kolem nás změnilo na pouhé šmouhy. Lisa na tom byla stejně. Nechty zarývala do Angelových ramen a víčka tiskla silně k sobě. 

Měla jsem špatný pocit z toho že se nás nikdo nesnaží zastavit. Musí to být past, nemohou mít tak špatné zabezpečení. Možná jsem jen paranoidní a skutečně se nám povedlo je oblbnout. Každopádně to za chvíli zjistíme. 

Najednou jsme prudce zastavili. Stáli jsme před nějakými dveřmi, nejspíš boční vchod.

,,Jsou venku. Nespíš čtrnáct ozbrojených mužů. Nemyslím si, že by jsme zvládli zmizet, aniž by se holkám něco stalo," Řekl Angelo a hlavou mykl k Lise.

Rozhlédla jsem se kolem. Nalevo stálo točité schodiště. Jinak tu bylo jen několik oken.

,,A co třeba okno?" navrhla jsem. Nezdálo se to tak nemožné.

,,To by snad šlo. Musíme ale do patra, jinak bychom byli přímo na ráně," Odpověděl váhavě Liam. 

,,Musíte se ale pevně držet a schovat hlavu za naše záda. Střepy by vás mohly zranit." Angelo rozdával rozkazy. Mě se ovšem v břiše vytvářel kámen, který vyvolával nepříjemný pocit. Myslela jsem, že každou chvíli začnu zvracet.

,,Objekt C14 se stále zdržuje v budově, jdeme dovnitř. Opakuji, jdeme dovnitř." ozvalo se z Lisina náramku.

,,Nemáme čas," vyjekly jsme s Lisou zároveň.

V příštím okamžiku jsem zaslechla jen dusot bot, rozrazení dveří, křik, střelbu a zvuk tříštícího se skla.

Zdarec sranec. :D

Další část je na světě.  Budu ráda za jakoukoli reakci od vás.

I LOVE YA

Vaše Ivus