DRAMIONE

Čast 58: "Jak ti je?"

Z POHLEDU CAMERONA:

Vzbudil jsem se a bylo příliš světla. Pořád mě bolela hlava a pořád se mi chtělo zvracet. Myslel jsem na Hermionu a ptal jsem se sám sebe,jestli ji chybím a jestli ji rodiče řekli,co se mi stalo. Chtěl jsem,aby to věděla. Když přišla sestřička,usmál jsem se. "Tak laně Dallasi,jak se Vám vede?" zeptala se,i když věděla,že ne moc dobře.

"Určitě lépe nežli včera,ale už by jste mě mohli pustit." Řekl jsem a viděl jsem,že se usmála.

"To ale ještě nepůjde,protože máte těžký otřes mozku a zlomenou ruku" řekla a já jsem zesmutněl.

"Ale kdy mě pustíte? Já musím do školy" řekl jsem a ona přikývla.

"Za 3 dny možná. Možná až za týden" řekla.

Tak to je supr!

Z POHLEDU HERMIONY:

Vstala jsem a bolela mě hlava,protože jsem místo toho,abych spala,přemýšlela nad jinýma věcma. Bála jsem se o Camerona. Tak moc. Nevěděla jsem na 100% úplně všechno,co s ním je, a tak moc mě to štvalo. Řekla jsem si,že bych mohla jet do nemocnice a jit za Camem. Vím,že bych neměla a,že to je divné a taky mě asi Draco zabije,ale já mám Cama ráda. Jako kamaráda. Ale mám. A taky je to otec mých dětí.

Rozhodla jsem se,že bych mohla Camerona navštívit a popovídat si s ním. Nevim o něm úplně 100%,jak moc se zranil a to mě ničí. Potřebuju se to dozvědět,abych byla klidná.

Vzala jsem si na sebe bílé tričko a černou sukni a vydala jsem se do nemocnice.

Když jsem přijela k nemocnici,pořád jsem přemýšlela,jestli mám k tomu Cameronovi jít. Třeba mě vyhodí,když tam přijdu a nebo se na mě bude hrozně zlobit..asi tak jako Draco,až zjistí,kde jsem byla.

Vylezla jsem z auta a šla jsem směr nemocnice.

"Dobrý den,kde leží pan Dallas?" zeptala jsem se jedné sestřičky. Vypadala mile.

"Kdo jste? Jste s panem Dallasem v nějakém kontaktu?" zeptala se.

"Je to můj bývalý přítel,ale otec mých dětí" řekla jsem a viděla jsem,jak se kouká na moje břicho. Zaskočilo jí to.

"Aha,no jistě. Pokoj číslo 4" řekla a já jsem se tam vydala. Bušilo mi srdce jako o závod. Třásla jsem se.

Přišla jsem k pokoji a najednou jsem měla to utkání utéct. Ale pak jsem si řekla,že potřebuju vědět,jak na tom je.

Zaťukala jsem a počkala jsem na vyzvání.

"Dále" ozvalo se a já poznala,že to je jeho hlas. Pomalu jsem začala otevírat dveře a když mě uviděl jeho neutrální výraz se změnil k překvapenému. Koukal na mě. Vypadalo to jakoby se mu zastavil dech.

"Ahoj" řekla jsem lehce.

"Ahoj" odpověděl mi.

"Co tu děláš?" Zeptal se mě.

"No..Volala mi tvoje mamka o tom,co se ti stalo. A já jsem o tebe měla strach, a tak jsem se tobě vydala. Ale jestli to tak vadí,tak hned půjdu." Dodala jsem,protože se netvářil moc nadšeně.

"Zůstaň" řekl a já jsem se usmála.

"Jak ti je?" Zeptala jsem se ho.

"Už líp. Ale bylo to hrozný" řekl

"To chápu. A kdy tě pustí domů?" zeptala jsem se.

"Až za 2 nebo 3 dny" odpověďěl.

"Aha. Takže do školy půjdeš díl?" Zeptala jsem se.

"Bohužel" Ještě řekl.

Povídali jsme si asi 2 hodiny a pak už jsem musela jet domů. Nakonec jsme ráda,že jsem do nemocnice jela,protože jsem si to užila.

Ahoj všichni! Po hodně dlouhé době je tu další část. Fakt se snažím,aby části vycházely častěji,ale poslední dobou nemám moc času. Furt se omlouvám,já vím,ale jinak to nejde. Doufam,že se bude líbit. Mám Vás ráda.

VAŠE Š

XOXO

Btw: Jak jste si "užili" první školní den?