Life with Justin Bieber√

Chapter 36

"Promiň Joy. Nevím co to do Chrise zase vjelo. Obvykle se takhle nechová." Vysvětloval mi otec když jsme s Justinem byli na odchodu. "Je mi to jedno." Odsekla jsem mu a chytila Justina za ruku, kterou mi nabízel. "Ahoj." Řekla jsem směrem ke všem a s Justinem jsme se vydali k autu. Doufala jsem že to bude v pohodě? Jo tak jsem je dost spletla. Netušila jsem, že je Chris tak nevychovanej spratek. Nasedla jsem na místo spolujezdce a zapla si pás. Justin nasedl na místo řidiče a vyjel.

"Hele to co se stalo včera v mým pokoji." Začal Justin a já začala rudnout. "Nemluv o tom prosím." Zakryla jsem si obličej rukama. "Nevěděl jsem že už jsi doma a nečekal jsem, že to uslyšíš." Řekl a já stále měla ruce přes obličej. "Hele omlouvám se ano. Už se to nestane." Zakroutila jsem hlavou. "Já se omlouvám, měla jsem počkat až mě pozveš dál. Je to moje vina." Přiznala jsem. "Ne je to vina nás obou. Já to neměl dělat a ty jsi neměla jít bez vyzvání." Přikývla jsem. Má pravdu. Oba za to můžeme. "Už se to nestane." Řekli jsme oba na stejno a zasmáli se tomu. "Nezajedeme někam na oběd, když jsme odešli během polévky?" Zeptal se Justin. "Ne nemám hlad." Můj žaludek mě ale zradil a zakručel. "No to vidím." Zasmál se a zahnul do ulice, která nás zavede k centru.

"Tak co si dáš?" Zeptal se mě když jsme si četli v jídelním lístku. "Tuňákovou pizzu." Řekla jsem a zaklepla lístek. "Takže dvakrát." Řekl Justin číšníkovi. "A dvakrát Colu." Řekla jsem zase já. Číšník si vše zapsal a odešel. "Pořád na tebe koukal." Zavrčel Justin. "Ale snad by si nežárlil." Dělala jsem si z něj srandu. "Já a žárlit? Prosím tě." Zasmál se a já s ním. Vlastně doufala, že bude alespoň trochu žárlit. Tak by jsem věděla, že mě má rád, alespoň trošku tak jako já jeho. Jenže měla jsem vědět že nebude. Bere mě jen jako kamarádku a já se s tím musím smířit.

"Volal mi Scoot. Už nám zařizujou svatbu." Řekl a já si povzdechla. Ach jo. Už se mi to blíží. Za chvíli vlezu do chomoutu s klukem, kterého mám ráda, ale on mě ne. Budu mít zničenej celej život. Nikdy nebudu mít děti. Teda rozhodně ne s ním. Vždyť já nechci aby moje děti přišli do rodiny, která se vzala jen z povinnosti. Já chci milujícího manžela, který se na děti bude těšit se mnou.

"Hej jsi v pohodě?" Zeptal se Justin a já přikývla. Věděla jsem, ale že mi nevěřil. Jelikož mi po tvářích tekly horké slzy. "Kdy?" Zeptala jsem se konečně. Musím vědět kdy to bude abych se mohla psychicky připravit.

"Za měsíc." Přikývla jsem. Jen měsíc na to se psychicky připravit na svatbu. Proč musíme? Proč se prostě nemůžeme rozejít? Chci odsud odejít. Nechci si ho vzít. Chci zpátky do Anglie kde jsem nemusela nic takového řešit. Všechno bylo jednodušší když jsem byla obyčejná holka.

"Fajn." Promluvila jsem nakonec a setřela si slzy. "Nemůžou nám tu pizzu zabalit s sebou? Nechci tady být." Zeptala jsem se. "Počkej v autě. Zařídím to." Podal mi klíče a já se vydala se ven. Před restaurací mě zastihli paparazii a obklopili mě. Nemohla jsem se dostat nikam. Nemohla jsem se ani pohnout. Všude byli blesky fotoaparátů a samé otázky lítaly kolem mě. Točila se mi z toho hlava. Nemohla jsem nic dělat. Ptali se na to s kým jsem to včera byla i na to u koho jsme dnes s Justinem byli ja obědě. Začala jsem se rozhlížet kolem a hledala cestu úniku. Nemohla jsem jinak. Byli všude okolo mě. Začala jsem zrychleně dýchat a mlžilo se mi před očima.

"Justine kde jsi?" Zašeptala jsem těsně před tím než mě zradili nohy a já spadla na zem. Všude byli otázky typu "Joy jsme v pořádku?" nebo "Nestalo se vám nic?" Ale já nedokázala nic říct. Neomdlela jsem jen jsem prostě byla mimo. Všude kolem mě byl hluk. Poslední co jsem slyšela byl Justinův hlas a sirény sanitky.

Názor? Snad se líbí

Love you
-Lucy