Nebelvírská smrtijedka [COMPLETED]

Noc před bouří

Harry Potter...Byl tak blízko,ale zase unikl.Štěstí? Osud? Nebo snad magická láska bylo to,co ho udrželo i nadále naživu?

Událost,kdy jim vyvolený proklouzl mezi prsty vzbudila ve všech smrtijedech,kteří seděli v 'bezpečí' Malfoy manor,určité nepohodlí a strach.Celý den se nikdo neodvážil promluvit,nebo vůbec vystrčit nos z pokoje,a pak přišla noc.Asi nejhorší noc vjejich mizerných životech...

Lily ležela v sametových přikrývkách,které se nepříjemně lepily na její tělo obalené tlostou vrstvou ledového potu.Občas si kostnatými prsty jen tak změřila tep,aby se ujistila,že jí srdce stále silně bije v hrudi.
Pod očima se jí houpaly fialové pytle,které přímo křičely,že jí chybí výživný spánek.Občas jí po tváři stekla zbloudila osamělá slza,při vzpomínce na klidný život v Bradavicích,kdy její problémy byly jen malý míček,který se dal jednoduše zahodit do dáli.

V ústech se jí linula odporná pachuť,a rty měla rozpraskané.Natáhla se pro župan do kterého se následně zabalila,a nechala svá chodidla dopadnout na studenou podlahu.

Procházela tichými chodbami,které osvětlovaly pouze svíce,a všude se rozléhaly jen její tlumené kroky.
Potichu otevřela dveře do velkého přijímacího sálu,který už posledních pár měsíců vůbec nepoužívali,a rázným krokem se vrhla ke karafě se zlatavou tekutinou.

Sprvním lokem pocítila,jak se její svalstvo na malý okamžik uvolnilo,a mysl trochu povolila,ale zároveň se hned zahrnula dotazy,co teď dělá ta povedená trojce,hlavně doufala,že utekli někam daleko...Hodně daleko...

Vtom ztratila z levé ruky veškerý cit,až jí křišťálová sklenice vypadla z ruky.Vypadalo to jakoby padala dlouhé hodiny,než se s hlasitým třísknutím rozbila na milion kousíčků,které se rozletěly do všech světových stran.

Prudká bolest jí projela předloktím až se skácela jako domeček z karet k zemi.Znamenalo to jediné...Voldemort je rozzuřený,moc rozzuřený...a volá je ksobě...

Na malý okamžik zaváhala jestli není lepší se někam vypařit,ale nakonec usoudila,že by to mělo katastrofální následky.Proto zavřela oči,skousla si spodní ret,přiložila svůj ukazováček na uhlově černé znamení,a doufala,že toto nemilé setkání přežije.

Párkrát zamrkala,a velmi jí překvapilo kam si je jejich pán zavolal.Stála na Přícné ulici před kouzelnickou bankou.Slunce se už vyhupovalo na obzor a barvilo ocelovou oblohu do karmínově červené.Byla to nádhera,jakoby se to zlo vůbec nedotklo toho jediného,co jim vtěchto dnech dodávalo trochu světla.Pokuď vyjde slunce,znamená to,že naděje stále žije.

Tmavovláska opatrně vstoupila do porkoucené budovy,ze které teď odpadávalo pár trámu.Tady se stalo něco nekalého.

"...Co vzali!? Co vzali!? Mluv!!!" rozléhal se podlouhlou místností s klenutým stropem vysoký hlas,který přímo přetékal zlostí.

"Jen...jen...nějaký pohárek..." zaskučel malý skřet,který se válel u nohou chladnokrevného muže.

"Pohárek!? Avada kedavra!" skřetovo tělo sebou přestalo škubat,a Voldemort začal-už o něco mileji- mluvit ke svému hadovi,jehož velké tělo se stáčelo do hojných osmiček.

"Všichni smrtijedi běžte do Prasinek,a jakmile se tam Potter jen mihne,jednejte! Zabte mu ty jeho kamarády,vypalte školu...Sám se mi pak vzdá!" ...a stěmito děsivými slovy zmizel...

Lily se ohlédla po ostatních,všichni klopili své kalné oči k podlaze pokryté troskami.Evidetně pár znich i potěšeně mučil,nebo zase někteří byli stále v pyžamu,jako ona...A pak začali jeden po druhém mizet,vydali se splnit příkaz pána zla...

Vyběhla do ulice,potřebovala do plic dostat trochu kyslíku,aby její mozek byl zase schopný normálního myšlení.

Pomalu se procházela vylidněnou cestou lemovanou krámky,jejihž výlohy byly zabedněné,rozbité nebo vypálené...Vypadalo to jako několik století,co se zde rozléhal dětský zvonivý smích,malých kouzelníků,kteří se chystali do prvního ročníku.Jakoby uběhlo mnoho let co zde byl vůbec nějaký život.
Pod bosýma nohama jí šustily novinové papíry,kterýma byla pokrytá celá cesta.Líně si dřepla,a jeden si vzala do ruky.

"Nežádoucí číslo 1." přečetla nahlas popisek,a až teď si uvědomila,že za všech těch papírů na ní kouká Harryho obličej.Byly všude...Na zemi,na stěnách,lampách,dveřích,oknech...

Na téhle situaci nebylo nic dobrého,ale neubránila se chabému úsměvu.Byla to fotka z páteho ročníku...Bylo až k nevíře,jak se během dvou let stal z nebelvíra opravdový muž.Tvář měl nyní ošlehanou zkušenostmi,jeho rysy byly teď jako z oceli,ale na kráse mu to neubralo.A jakoby dívku někdo probudil z hlubokého spánku,teprve teď jí projela tělem vlna pochopení.Pochopila tu neustávající žárlivost,ten ohromný strach,ale i tu žhavou kouli,která jí hřála na prsou.Milovala ho.Milovala Harryho Pottera.

Přísahám,že už je to jen kousek!😁 A přiznejte,kdo se dneska (spíše včera) koukal na Harryho😂?