Last warning [DOKONČENO]

XVIII.

Pozoroval jsem Kristin, která mi zrovna vysvětlovala matiku.
Popravdě jsem ji nevnímal, ale nechtěl jsem ji kazit tu radost a začal zkoumat pohledem třídu.
Na opačné straně, na parapetu seděl Draco, který gestikuloval rukama dívajíc se na mě, což mi přišlo natolik dětinské, že bych jeho počínání zařadil do kategorie šestiletého dítěte.
Navíc to byla narážka na nás dva.
I když to bylo opravdu dětinské, radši jsem se od Kristin odsunul.
„Posloucháš mě vůbec?" ozvalo se vedle a já věnoval pohled holce, která na mě zamračeně koukala.
„Huh..." snažil jsem se najít výmluvu, ale místo toho jsem se radši otočil a bradu opřel o lavici.
Pohled mi sklouznul na Draca, který se mě snažil pořád nějak vytočit.
Což se mu docela dařilo a proto jsem se zvedl ze židle a mířil si to přímo k němu.

Když jsem na určené místo dokráčel změřil jsem si ho pohledem a zamračil se.
Zvedl na mě pohled a na jeho rtech se objevil úšklebek.
„Jenom se mě dotkneš a uvidíš." propaloval mě pohledem.
Nadechl jsem se a chystal se zase odejít, ale mé uši a nejen mé uši uslyšely větu linoucí se z jeho úst dost nahlas, aby to slyšel každý v téhle třídě.
„NICKOLAS MILUJE KRISTIN!" zakřičel  a pozornost všech se obrátila na nás dva.
Kdybych mohl tak se propadnu do země, nebo přesněji do přízemí školy.
Pohledem jsem zavadil o Kristin, která se začala červenat a zalapala po dechu.
„Ty BLBEČKU!" zakřičel jsem pro změnu já a otočil se na něj.
Bez varování jsem mu jednu vrazil, až se bouchl do skla po jeho levé straně, představující okno.
Při tom ztratil rovnováhu a spadl z parapetu přímo k mým nohám.
Cítil jsem pohledy všech ve třídě a proto jsem ho už nechal být a šel zpátky do lavice.
Za prvé... Řekl úplnou lež a za druhé... I kdyby, tak co je na tom špatného?

Celý rozzuřený jsem si sedl na židli a zbytek hodiny jsem s Kristin nepromluvil.
„Pane Derene, prosím k tabuli." upravil si učitel brýle.
„Proč zrovna já." zavrčel jsem si pro sebe a šel k tabuli.
Po zkoušení jsem si chtěl sednout na své místo, ale učitel mě zarazil.
„Mohl by jste si po hodině se mnou promluvit?"  zeptal se, při čemž si něco zapisoval do sešitu.
„Klidně." odpověděl jsem lhostejně a vrátil se zpět do lavice.

Pár minut uběhlo a konečně zazvonilo.
Sbalil jsem si věci a vydal se domů, přece je poslední hodina a nechci tu zůstat déle než je zdrávo. Ve dveřích jsem se ale zastavil a obrátil se k učitelovi.
„Tak o čem chcete mluvit?" zeptal jsem se a přišel blíže k němu, zrovna když všichni ze třídy odešli.
„Co jsi zač?" vyvalil ze sebe najednou, díval se mi do očí bez jakékoliv emoce.
„Cože? O čem to mluvíte?" zvedl jsem obočí a zůstal stát.
„Ty to moc dobře víš." prokřupal si klouby na prstech a pořád udržoval oční kontakt.
Zajímavé.
„Pardon, ale ztrácíte čas, vůbec nevím o čem mluvíte a ani nevím co si o mě myslíte." řekl jsem s klidem a hodlal opustit místnost.
„Tohle je moje území." uslyšel jsem za dveřmi.
Co je to za magora?

Cestou domů jsem nemyslel na nic jiného než na toho blázna.
Asi mu šplouchá na maják, nic jiného v tom nevidím.
Ale i tak mi to vrtá hlavou.

Ahoj!
Doufám, že se kapitola líbila a chtěla bych se omluvit zs takovou chybu...
To děvče, co má rádo Nickolase se jmenuje KRISTIN a ne Katrin, nevím proč, ale nějak jsem zaplantala jméno a může vás to trochu mást.
-pokusím se to opravit, ale když náhodou najdete v textu nějakou tu Katrin tak se omlouvám ^^