Last warning [DOKONČENO]

XXVII.

"Musela ses asi praštit do hlavy." otočil jsem se na ní a zamračil se.
"To není pravda!" vyjekla.

Bez dalšího slova jsem vešel do koupelny a sundal ze sebe zakrvácenou košili.
Když jsem pohlédl do zrcadla viděl jsem svůj zaprášený obličej a krvavý šrám táhnoucí se od úst až k pravému oku.
Žádné ornamenty jsem už na těle naštěstí neměl a mé vlasy už nezářily, za což jsem byl rád.
Opláchl jsem si tvář ledovou vodou a vyšel zpátky za Kristin.
Hleděla mě jako na boží stvoření, než jsem jí z ruky vytrhl šíp, který jsem si následně začal prohlížet.
Byl celý černý a nic na něm nebylo vyryté ani napsané.
Zarazila mě však jedna věc.
K šípu byl připevněný prsten.
Dracův prsten.

Šíp jsem položil na stůl a podíval se na Kristin.
"Bojíš se?" zeptal jsem se vážně, když její tlukot srdce převýšil normu.
"Jaktože stojíš na nohách, když tě pravě zasáhl šíp?" řekla roztřepaně.
"Zůstaneš tu přes noc, bojím se tě pustit ven." neodpověděl jsem jí a vyšel ze dveří, při čemž ji tam nechal samotnou.

Dole bylo hlučno a když jsem sešel po schodech do obývaků spatřil jsem tam vrčícího Draca na zemi, kde ho otec ze strýcem drželi.
Hned jsem si vzpomněl na šíp a rozběhl se zpátky do pokoje.
Kristin jsem si nevšímal, vzal šíp a šel zátky dolů.

Prstýnek jsem hodil po otci, který ho nasadil Dracovi na prst.
"A je klid." prohlásil vysíleně a otočil na mě hlavu. Draco najednou zavřel oči a přestal sebou cukat.
"Tenhle šíp mi pravě vletěl do pokoje." zamračil jsem se a podal ho otci.
"Jak už jsme všichni zjistili, nejsme jediní." zabručel a prohlížel si šíp.
"Co ta holka nahoře?" zašklebila se Vanesa.
"Budeme ji muset vymazat vzpomínky, ale až se vzbudí." ukázal strýc na Draca.
"Máš ji na starosti." propalovala mě matka pohledem.
Kývl jsem a vrátil se do pokoje.

Zarazil jsem se ve dveřích, když jsem zpozoroval Kristin s dýkou v rukách natáhnutou na dveře.
"Ehmm... Hrabala ses mi ve věcech?" zvedl jsem obočí a všiml si za ní otevřených šuplíku v psacím stole.
Její srdce bilo tak nahlas, že jsem měl potíže slyšet vlastní myšlenky.
"Ty se mě bojíš?" zašklebil jsem se a vydal se k ní.
Ruce s nožem se jí třepaly a vylekaný obličej dodával vzhled naprostého šílence.
Čím více jsem se k ní blížil, tím více se jí třepaly ruce a kolena.

Zastavil jsem se až se špička dýky dotkla mého břicha. Pokud měla v úmyslu mě zabít, její výška by to znemožňovala.
Třepala se přesně tak, jako by se právě měla zhroutit.

Nahnul jsem se blíže k ní a ona se zapotácela ve vzduchu a bez rovnováhy málem spadla na zem.
Těsně před pádem jsem jí cuknul s paží a zastavil ji těsně před pádem.
Poté jsem ji položil a sedl si vedle ní.
Chtěla se zvednout, ale zabránil jsem jí cestu, když jsem se nad ní nahnul.
"Opravdu tě zajímá, kdo jsem?" hodil jsem po ní úšklebek a klesl pohledem na dýku, kterou stále držela v ruce.

Najednou jí z očí začaly stékat slzy.
Trochu jsem se zarazil a odsnunul se od ní.
"Pokud mě chceš zabít... Posluš si." broukl jsem a zadíval se na vysklené okno v místnosti.
Kdo sem vystřelil ten šíp?