Last warning [DOKONČENO]

XLIX.

Uběhl týden a já se těch pár dní houpal bezmyšlenkovitě v křesle a sledoval dění za oknem.
Venku už chlad tančil po stromech a těch pár listů, co na nich zbylo, šelestilo nad hlavami kolemjdoucích.
Bylo mi na nic.
Měl jsem vztek na sebe, na rodiče a na celý svět.
Už několikrát za mnou byla Kristin, chtěla si se mnou promluvit, trochu mě rozveselit. Donesla mi sklenici krve, která na stole přede mnou už dávno vyvanula.
Ani jsem se ji nedotkl.

Pociťovala stejnou zášť a bolest jako já, i když jsem ho znal déle. Nechápal jsem ji.
I když jí bolest uvízla v srdci jako mi, stejně se přes ní usmívala...
V tu noc jsem všechny zabil.
Dokonce i toho namyšleného s jedovatýma zelenýma očima, který ho probodl.

Rodiče dorazili až po dvaceti minutách.
Proč sakra! Je to jejich chyba!
Kristin jim podle všeho byla ukradená a to v mém nitru budilo i zahořklost a vztek.
Dokonce i já za to můžu.
Co bych za to dal, kdybych ho mohl ještě jednou vidět ten jeho střeštěný obličej.
Přišel mi pomoct, aby zachránil Kristin, které předtím ublížil? Nebo to mělo jiný význam?

Po dvaceti minutách, kdy Kristin má matka ošetřila přišli i Blackovi - rodiče Draca.
Kamenný výraz strýce přetrval na jeho tváři, i když svého syna přenášel do auta.
Ty zasrané upíry jsme zahrabali hluboko pod zem.
A mám pocit, že pod tu zem...
Ne! Okřikl jsem se v duchu a houpal se dál.

V domě bylo ticho. Kristin seděla ve svém pokoji zahloubaná v mých knížkách, které si s mým svolením půjčila.
Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych za ní zašel, ale na to jsem byl moc mrzutý a nechtělo se mi vstávat z toho pohodlného křesla.
Nakonec jsem přece jen ze skleničky upil a po nějaké době hledění do prázdna jsem vstal a z kuchyně si nahoru přinesl červené víno.
Ne, abych se opil, ale abych mou hlavu zaplnil jinými myšlenkami.
Vlastně se ani opít nemůžu, alkohol na mě nepůsobí.
Což je možná trochu mrzuté, ale...

Najednou mi začal zvonit mobil.
Ani jsem ze sklenice s vínem neupil a natáhl ruku pro mobil na stole.
Na obrazovce se krom telefonního čísla objevilo jméno volajícího.
„Teta Miriam." zamručel jsem si pro sebe a hovor zvedl.
„Nickolasi?" ozval se z mobilu hlas mé tety - Dracovy matky.
„Ano?" řekl jsem tichým nakřáplým hlasem a přestal se houpat.
„Přijeď hned za námi." řekla s výdechem a zavěsila.

Zamračil jsem se, ale položil jsem mobil a zvedl se.
Tak jak jsem byl - v teplákách a tričku s krátkým rukávem, jsem vyšel z pokoje.
„Kristin?" zavolal jsem její jméno na chodbě.
Vykoukla zpoza dveří a věnovala mi jeden z utěšujících úsměvů.
„Jdu za Blackovými, půjdeš se mnou?" zeptám se.
Hned pokýve hlavou, zmizí v pokoji a když sejdu dolů schody, vydá se za mnou.

Vzal jsem si klíče od auta a domu, zamkl za námi a po kůži mě pohladil studený vánek.
Kristin si vzala aspoň mikinu, ale mi nebyla zima.
Nasedli jsme do auta a rozjeli jsme se k vile Blacků.

„Mají obrovskou drahou vilu." oznámím Kristin, abych zahnal ticho.
„To mají tolik peněz?" zeptala se a hleděla z okna opřená o opěrku.
„Uvidíš sama." usměju se a dál se věnuji řízení.
~~~

Zaparkoval jsem před bránou obrovského domu. Kristin unešená tou krásou málem zapomněla vystoupit, kdybych si neodkašlal a nepřiměl ji opustit sedačku.
Mlčeli jsme, když jsme procházeli zahradou a jen na sebe pohlédli, když jsem zaklepal na dveře.

Po chvíli otevřela dveře Dracova matka.
Pousmála se a bez jediného slova za námi zavřela dveře.
„Co tady děláme?" zeptala se Kristin prohlížející si velký obývací pokoj přepychového paláce, v kterém jsme se ocitli.
„Můj syn..." nadechne se a její rudé rty se jemně vytvarují do úsměvu.
„Můj syn žije." řekla klidným hlasem s úlevou a něhou.

Oba dva jsme na ni upřeli nechápavé pohledy.
„To není možné." zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Tropí z nás šašky?
Začal jsem se třást a hleděl na ni s bolestí v očích.
„Vždyť.. Vždyť." snažil jsem se ze stáhnutého hrdla dostat srozumitelnou větu.
Najednou jsem měl hlavu prázdnou, bez myšlenek a svět jakoby se v tuto chvíli zastavil.

Kristinina tvář vypadala podobně nevěřícně, když se jí z očí spustily horké slzy.
„Myslím to vážně, můj manžel dovede zázraky." řekla jemným hlasem pološeptem.

Svět se znova rozpohyboval a její slova mě dovedla zase k sobě.
„Nevěřím ti!" vykřikl jsem a ruce stiskl v pěst, aby se mi tak netřásly.
Kristin mě ale chytila za ruku a já na ni pohlédl. V očích se jí snad musela rozpustit čirá naděje, když se na mě přes ty slzy usmála.
„Zavedu vás za ním." řekla Miriam a rozešla se dlouhou chodbou s námi v patách.

Snažil jsem se pravidelně dýchat, ale vzduch mi vždycky uvízl zase v hrdle.
To snad... Nemůže ty být pravda! Viděl jsem.. Viděl jsem na vlastní oči, jak...
Zastavili jsme se u dveří nahoře v druhém patře této vily.
Teta ustoupila a nechala mě nesměle zatáhnout za kliku.

Když jsem v pokoji spatřil svého bratrance, který měl být už několik dní po smrti, nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
Byl napojený na několik přístrojů, které neustále pískaly, bzučely nebo něco zapisovaly. Ale opravdu tam ležel.
V těch sněhobílých peřinách poklidně odpočíval.
„Přece bych nenechala svého syna zemřít Nicku." pohladila mě teta po rameni.
Kristin se k němu rozběhla s uslzenou, přesto nesmírně šťastnou tváří a vykřikla jeho jméno.
Hlas se mi při té větě, kterou jsem řekl zlomil.
„Ale jak je to možné..?" vyjekl jsem a otočil se na ni s nechápavým výrazem. Smutek mě najednou opustil. Já sním?
Začaly mě pálet oči. Byl jsem tak zmatený, že jsem ze sebe už víc nedostal a jen tikal očima mezi postelí a tetou.