Last warning [DOKONČENO]

XXX.

"Do školy taky nepůjdeš." oznámil jsem.
"Cože?! Ale co když..-" začala vyvádět.
"-Řvi si jak chceš, z tohohle domu se beze mě nedostaneš." zvedl jsem obočí a přešel blíže k ní.
Právě seděla na posteli a četla si jednu z mých knih.
"Zavolám policii! Už to totiž není sranda Nickolasi." zamračila se a hleděla mi přímo do očí. Slyšel jsem její tep v uších, bylo to čím dál těžší vydržet.
"To zkusíš jenom jednou..." odpověděl jsem a sklonil se tak blízko, že jsme se málem dotýkali nosy. Nakonec jsem se odtáhl a sedl jsem si naproti na židli.

"Mám hlad..." zamručela do polštáře po chvíli.
"A co by si tak ráda?" zeptal jsem se stále zaujatý knihou, jenž jsem si teprve před nedávnem koupil.
Na to jsem nemyslel... Co bude jíst?
"Já nevím, ale cokoliv. Umírám hlady." zvedla se z postele a postavila se přede mne.
"Musíme ven... Tady nic není." zvedl jsem se ze židle a obešel jí.
"Jak jako nic není? Vy jako nejíte?!" šla za mnou Kristin.
"Ale jistěže...-" hledal jsem výmluvu.
"- ale chci se projít ven." dodal jsem a začal něco hledat v šatníku.

Po pár minutách jsem konečně otevřel dveře svým klíčem, který jsem měl v kapse a vydal se k hlavním dveřím i s Kristin.
Nikdo doma nebyl, za což jsem byl rád.
**

Procházeli jsme rušnou ulicí a hledali nějaký restaurant. Musel jsem dohlížet na to, abych tu malou holku vedle sebe neztratil.
"Hele! Pizzérie! Prosím, pojďme tam!" zatahala mě Kristin za ruku a ukázala na malou pizzerii naproti. Pokroutil jsem očima a vešel do restaurace.

Ve vnitř bylo docela dost lidí a proto jsem zvolil stůl, který byl v zákoutí pizzerie, aby se na nás nikdo nedíval.
Sedl jsem si naproti Kristin a podal jí jídelní lístek.
"Vyber si co chceš..." dodal jsem a zahleděl se z okna.
      Po pár minutách nám na stůl přinesli ten slaný koláč. Co na tom lidi vidí... Nemůže to chutnat ani dobře.
"Ty nebudeš?" podívala se na mě Kristin, která se právě cpala jedním kouskem pizzy.
"Ne díky, já už jedl." pousmál jsem se.
"Nelži! Celý den jsi byl se mnou ve tvém pokoji. Nic si nejedl!" zamračila se a přisunula talíř blíže ke mně.
"Ne já opravdu.. Nemám hlad." vyhl jsem se jejímu pohledu a talíř odstrčil zpátky.
"Když sníš aspoň jeden kousek, slubuju, že tě budu poslouchat... I když si mi ještě pořád nevysvětlil, proč se od tebe nesmím hnout ani na krok." podívala se na mě smutně a podala mi kousek.
  Na sucho jsem polknul a v duchu se pomodlil.
Udělal jsem snad největší hloupost svého života a kousl jsem opatrně do pizzy.
Ne... My dva nebudeme kamarádi.
Málem jsem se zadusil.
Co nejrychleji jsem zhltal zbytek a postavil se ze židle.
"Omluv mě." dostal jsem ze sebe s doprovodem kašle.

Rychlým krokem jsem došel na toalety.
Tam už jsem se neudržel a nejrychleji jak jsem mohl jsem zalezl do kabinky.
Všechno jsem vyzvracel, při čemž jsem se začal dusit a lapat po dechu.
Jestli jsem toho snědl hodně, tak to nesvědčí nic dobrého...
Upíři nesmí jíst lidské jídlo, při větším množství kvůli tomu mohou i umřít.
Navíc to chutná odporně! Máme odlišnou chuť než lidé.
   Celý obsah žaludku se náhle objevil v záchodové míse a to nebylo zdaleka všechno.
Udělalo se mi strašně zle. V tu chvíli jsme myslel, že umřu. Rukou jsem se chytil stěny a zakašlal se ještě víc.
   I přes všechnu tu bolest, kterou jsem byl zaneprázdněn jsem uslyšel obrovskou ránu mimo toalety. Znělo to, jakoby někdo vyrazil okno.
Ihned mi došlo, že to nebude tak úplně v pořádku a vypotácel jsem se z toalety. Motala se mi hlava, bylo těžké se vůbec hýbat.
Ze všeho nejvíc jsem měl ale strach o Kristin.