Last warning [DOKONČENO]

XLIV.

Netrvalo dlouho a i u nás se začali kupit lidé. Matka s otcem odešla ke švédskému stolu u kraje sálu a já jsem byl s Kristin nucen se věnovat nechtěné, ale získané pozornosti. Stála u nás žena s mužem, který byl zřejmě její doprovod. Já osobně jsem je neznal.

„Dobrý večer." pozdravil jsem ze slušnosti a stejně tak i Kristin. Žena na sobě měla světle fialové šaty a muž oblek - jako všichni muži zde přítomní. Mohlo jim být něco málo přes třicet. Nevypadali jako kategorie zbohatlíku, co to museli za každou cenu dát najevo... Jako žena, která měla nejtřpytivější a zajista ty nejdražší šaty v sále, kterou jsem koutkem oka zahlédl. Z takových lidí se mi dělalo špatně.
Během našeho rozhovoru jsem zjístil, že se přátelí s mými rodiči. Bydlí nedaleko odtud a mají dvě malé děti. Tak nepodstatné a unavující informace... Kristin ovšem měla jiný názor a proto jsem se musel ospravedlnit, že jdu pro nějaké to pití, abych nemusel poslouchat věci, které mi jen zatěžují hlavu. Lidí zde bylo každým okamžikem více a více. Melodie hrála stále stejná, což značilo, že ještě není čas na pravou podstatu tohoto plesu, tedy tančení. Kolik lidí tu vůbec pozvali? Při mém přemýšlení jsem do někoho omylem vrazil.
„Omlouvám se." zabručel jsem otřepanou frázi, která nebyla ani tak pravdivá a až potom se podíval na onu osobu, do které jsem neúmyslně strčil. Byl to kluk, zřejmě o pár let starší, o hlavu nižší a rozhodně v této společnosti nesvůj. Trvalo docela dlouho, než mi odpověděl, že se nic neděje. Měl jsem zvláštní pocit, když se mé oči střetly s těmi zvláštně zbarvenými, jenž na mě zvídavě pokukovaly. Byly žluté, skoro až zlaté. Dokonale se hodily ke zdejší výzdobě. Zarazil jsem se a raději od něj odtáhl pohled. Nějak se mi nepozdával.

„Nickolas Deren?" vyhrkl zrovna, když jsem se chystal dojít pro to slíbené pití, které jako plán, dostat od všetečných otázek tímto zřejmě selhal. Byl jsem nucen se k němu zase otočit a kývnout na znamení souhlasu. Chtěl se mnou začít rozhovor, nebo mě od někud zná?
„Já jsem Michael Kem, na základní škole jsme chodili do stejné třídy." oznámil mi s lehkým úsměvem. Nejsem hloupý, abych nepoznal, že to byla přetvářka. Začínal jsem z něj cítit jakési podezření, měl jsem jich vlastně hned několik. Za prvé, nepamatuji se, že bych ho někdy v životě viděl. Ty oči bych si pamatoval, tím jsem si byl jistý. Za druhé moje podvědomí mě varlovalo, že je s ním něco v nepořádku. Ale co? Co je na něm tak zvláštního...? Bylo tu tolik lidí, tolik pachů a vůně krve. Nedokázal jsem rozpoznat, který patří kterému. Moje schopnosti z něj něco vyčíst byly tady k ničemu. Viděl jsem jak mapřáhl ruku, aby si se mnou potřásl. S lehkou podrážďeností jsem jeho ruku příjmul. Hodil jsem rychlý pohled k místu, kde se nacházela Kristin. Nevím proč, ale začal mě pronásledovat pocit, že se něco děje a já o tom nemám ani páru. Musel jsem své přemýšlení hodit za hlavu a uklidnit se, protože jsem musel pro ostatní vypadat, že trpím paranoiou. Kristin tam stále stála a už od pohledu bylo poznat, že se baví. Úlevně jsem vydechl a pustil jeho ruku.

„To je tvůj doprovod? Ta dívka v rudých šatech?" strhl na sebe zase pozornost Michael, když viděl, že jsem ho v tu chvíli přestal vnímat. Proto si odkašlal a otázku zopakoval. Nejraději bych mu řekl, že jsem ho slyšel i napoprvé, ale už tak jsem vypadal o něco nervózněji, než on sám před chvílí. Musím se uklidnit...
„Ano." odpověděl jsem jednoduše a nahodil zase svůj klidný a sebejistý výraz.
„Teď mě omluv, slíbil jsem, že donesu něco na pití." snažil jsem se vyznít přesvědčivě, aby mě nechal na pokoji. K mému štěstí jen kývl a ztratil se za šatami pozvaných dam ještě dříve, než jsem se stačil otočit já. Málem jsem vyletěl z kůže, když se přímo za mnou zjevila Kristin.
„Děje se něco?" změřila si mě pohledem a lehce přihmouřila oči. Jen jsem mávl rukou a řekl ji, že jsem potkal svého bývalého spolužáka. To, že jsem ho nikdy neviděl jsem si nechal pro sebe.

Po nějaké chvíli, kterou jsem strávil převážně s rodiči a Kristin se konečně začalo něco dít. Na točitém schodišti, které vedlo neznámo kam, se objevil postarší muž a hned za ním žena ve stejném věku s krásnými černými šaty. Muž držel v rukou malý zvoneček a jakmile zdolal všechny schody, zazvonil s ním, aby se mu dostalo toužebné pozornosti. V sálu to stichlo. Všichni se otočili na usměvavou ženu v černých šatech a jejího manžela, neboť to byli oni, co ples pořádali.
„Přeji všem zde přítomným krásný večer a vřelé díky za to, že jste přijali pozvání." řekl muž a na rtech mu pohrával veselý a upřímný úsměv.
„Stala se to už tradice, každý rok se zde schromáždíme, připijeme vína a protančíme celou noc. Jak se dívám, objevují se zde staré, ale i nové tváře, plesem ještě nepolíbené. Tak doufám, že se budeme všichni bavit. Tímto bych chtěl připít na naše zdraví a na to, aby jsme se zde schledali i příští rok." pronesl muž ve smokingu hlubokým hlasem a znovu se usmál. Všem byla během jeho mluvení nabídnuta sklenička se šampaňským, kterou všichni pozvedly a následně upili.
Netrvalo dlouho a hudebnící spustili píseň hodnou pro první tanec. A taky že se všichni do tance dali, včetně mě a Kristin. V šatech vlnících se do rytmu pomalé plesové hudby a džungli společenských obleků jsem ho zahlédl. Zlatoočko se držel u kraje stolu s vínem a pozoroval všudypřítomné dění.

~
Tak a je to tady! Jak jsem slíbila, je to tu dnes, že SexyDeathGirl? Konečně... :D

Co říkáte na "zlatoočku", jaké z něj máte pocity? Co si myslíte, že nás bude čekat v další kapitole?
Nebojte se a klidně se v komentářích rozepište, jsem zvědavá na Váš názor!

Nezapomeňte na hvězdičku a uvidíme se u pokračování!
A ještě chci poděkovat za pěkné ohlasy, snad v tom budete pokračovat i nadále. ^^
Mám Vás ráda ❤