Last warning [DOKONČENO]

XXXIX.

„Na chvíli je necháme o samotě a podívej se, co se stalo! Kdyby jsme se nevrátili v čas, ta holka by byla rozcupována na kusy a toho šílence by jsme museli chytat po městě!" začal nadávat ženský hlas.
„Nicolasi Derene, zbláznil ses?!" rozkřičela se tentýž žena.
Dostala jsem trochu odvahy a přišla ke schodům, po kterých jsem pomalu sestupovala dolů. Šíleně mě bolela hlava, jako po kocovině - kterou jsem naštěstí ještě nikdy nezažila, ale dovedu si ji od teď přesně představit.

Zvedla jsem hlavu a střetla se s pohledy dvou osob. Šel z nich respekt. Bez pochyb rodiče od Nicka.
Žena s blonďatými vlasy a karamelovýma očima, které ze mě nespouštěly pohled. Vypadala přísně a přímo z ní sálala autorita. Vedle ní stál o něco vyšší muž oblečený v obleku s ledově chladnýma očima a znechuceným výrazem. „Moc se omlouvám." vypadlo ze mě a instinktivně jsem sklonila hlavu. Na sedačce poblíž někdo ležel. Viděla jsem jen dlouhé nohy v teplákách vyčnívající ze sedačky.
V tu chvíli, kdy jsem si prohlížela obývák - jako kdybych tu nikdy nebyla, na levé straně v koupelně něco spadlo.
„Za co se omlouváš děvče? To tihle pitomci všechno zpackali." řekla trochu mileji blonďatá žena taky ve společenském oblečení, jako muž vedle a koutky jejich úst se zvedly do menšího úsměvu.
„Cítíš se lépe?" zeptala se po chvíli, když jsem zvedla hlavu. Musela jsem přikývnout, i když to nebyla pravda a ani se nehla z místa.
„Udělám ti čaj." oznámila Nickova matka a vydala se do kuchyně s doprovodem klapotu vysokých podpatků.
Muž, se na mě jen chladně podíval, obešel mě a vydal se po schodech nahoru.
Zůstala jsem tam sama.
Nepříjemně se mi stáhl žaludek, když se mé nohy daly zase do pohybu.
  Za chvíli jsme stála u sedačky a otřásla se, když mi došlo, kdo to je.
„Nicku já..." snažila jsem se hledat v bolavé hlavě správná slova na omluvu.
Ignoroval mě. Opravdu mě ignoroval.., ale nemůžu mu to mít za zlé. Možná to takhle Draco plánoval, možná to byla Nickova přehnaná reakce, ale cítila jsem se strašně, strašně provinile.
„Já..." zakoktala jsem se. Když  jsem na něj znovu pohlédla, nestihla jsem ani zaznamenat, jak rychle se zvedl.
Během okamžiku jsem byla svalnatou rukou přiražena ke zdi na druhé straně obýváku. Skrz na skrz mě propalovaly bílé, skoro průhledné oči plné vzteku. Toho největšího vzteku, nad kterým jsem se před ním měnila na malého, bezvýznamného brouka, který je pro něj jen havěť.
Přesně takhle jsem si připadala.
  Byla jsem tak slabá, že jsem se nemohla nijak bránit a jenom se chytla jeho paže, aby mě pustil - což neudělal.
Do očí mi vyhrkly slzy, když se mé nohy ocitly nad zemí a začala lapat po dechu. Až teď jsem si prohlédla celý jeho obličej. Měl tam nespočet podlitin, strašlivě vypadajících modřin a škrábanců.
„O-omlouvám se." zachraptěla Jsem, když se mi zrak začínal rozostřovat.
„Je mi z tebe zle." zavrčel a přidal na stisku.
„Ni-Nicku!" začala jsem se vzmítat z posledních sil. Po tvářích mi stékaly horké slzy.
„Nickolasi, okamžitě ji pusť!" ozvalo se za Nickem. A on tak opravdu učinil.
Svezla jsem se podél zdi na zem a zakašlala se, taky se chytla za zhmožděný krk, kde jsem ještě měla obvazy a kousanec, který nepříjemně pálil. Vedle mě, když Nick odešel s ledově chladnou tváří, stála ona milá žena, která mi teď asi podruhé zachránila život.
V ruce držela hrníček, ze kterého se linula horká pára.
„Musela si udělat něco zlého, viď?" promluvila a hrnek položila na stůl vedle.
„Víš, zlatíčko, nemohu tě pustit domů... Policie tě prohlásila za mrtvou a kdyby ses vrátila...-" udělala dramatickou mezeru mezi slovy, možná proto, abych všechno stihla vstřebat. Já ale zkoprněla. Prohlásila za mrtvou? To je vtip?
„- zkrátka toho víš moc. S naší rodinou si se už seznámila, a zřejmě s námi budeš žít déle, než sis myslela. Já jen... Chtěla jsem ti říci, aby si už neutíkala, měla by si problémy a to nejen ty, ale i my." podívala se mi hluboce do očí a zvedla mě ze země.
„Kdyby si cokoliv potřebovala, stačí zavolat." pousmála se a ladně odkráčela nahoru - zřejmě za svým manželem.
Musela jsem si oddechnout.
Není tak zlá, jak jsem si ji představovala.

Přišla jsem ke stolku a vzala si hrnek s čajem, který příjemně voněl a trochu se napila. Pořád mi třeštěla hlava a tak nějak jsem doufala, že mi ten čaj pomůže. Najednou jsem z koupelny uslyšela prapodivný zvuk a další dunivou ránu. Zase.
A protože mi zvědavost nedala, musela jsem se tam podívat.
Zastavila jsem se u dveří do koupelny a stiskla hrníček pevněji, až mě začaly teplem pálit dlaně.
Sebrala jsem veškerou svou odvahu, které poslední dobou bylo velmi málo a přešla práh.
Tady v koupelně jsem ještě nikdy nebyla...