Last warning [DOKONČENO]

XLVII.

Někdo za mnou stál.
Hned jsem se otočil a postavil se tváří tvář zahalené vysoké postavě.
„Co tu sakra děláš..?" vydechl jsem, když jsem ho poznal. Docela mi spadl kámen ze srdce.
„Říkal jsem si, že je tu nějak rušno a tak jsem to přišel omrknout." pokrčí rameny a přehodí si pálku do druhé ruky.
„Unesli Kristin." řekl jsem za ním hned, co jsem se vzpamatoval z jeho příchodu. Z mého hlasu šel poznat strach a nevědomost, kde se nachází.
Otočil se na mě od toho rozruchu a vykulil oči.
„Co prosím? Kdo?" hleděl na mě jako na zjevení.
„Jsou tu upíři Draco..." vydechl jsem a nervózně jsem přešlápl z jedné nohy na druhou.
„Tak co tu pořád stojíš?!" zamračil se na mě.
„Kristin už může být mrtvá, protože ty ses nerozhodl, jestli dáš přednost rodině nebo jí." řekl a rychlostí se rozběhl směrem k té spoušti v sálu.
„Jdu jim pomoct, ty běž pro ní." zakřičel a proskočil rozbitým oknem do sálu.
Měl pravdu, ale já nevěděl, kde je.

Přesto jsem vyrazil. Měl jsem takový strach, že jsem ani nepostřehl jak rychle jsem běžel. Konečně jsem ucítil náznak toho, že tu někde byla.
Byla to slabá vůně květin, po kterých Kristin voněla.
Stál jsem u lesa. Byl to docela rozsáhlý les u kraje města, taková hranice asfaltu a přírody. Přesto v něm nic nežilo a většinou tu lidé chodili si odpočinout.
Podíval jsem se na nebe plné hvězd a nasál do nosu její vůni. Ta květinová byla prosycená strachem, který Kristin vydávala.
Začal jsem kličkovat mezi stromy po vůni, která mě naváděla hlouběji a hlouběji.
Studený vítr mi rozhazoval vlasy a lechtal na tváři.
Neměl jsem čas přemýšlet, co tu můj bratranec dělá, nebo proč se rozhodl pomoc smrtelníkům stejně tak jako mí rodiče. Na tohle všechno bude čas potom.
Potom, co zachráním dívku, bez které by můj život neměl smysl.
Uháněl jsem lesem, větvičky pod mýma nohama nestíhaly praskat a listy na zemi se na mě otáčely.
Skrz vysoké stromy mi na cestu svítil srpek měsíce, který stejně jako většina hvězd utekl černým mrakům na obloze.

Prudce jsem zabrzdil a div nevrazil do stromu přede mnou. Svůj splašený dech jsem zpomalil až jsem skoro nedýchal.
Několik metrů přímo před mým nosem za stromy stáli stejně tak zahalení upíři jako v sálu.
Bylo jich nejméně dvacet, nepočítal jsem je.
Opřel jsem se zády kmenu a doufal v to, že si mě nevšimli.
Nevěděl jsem, jestli mám mít ještě větší strach, nebo se v duchu radovat, že Kristin nejvíce cítím právě tady.
O sebe jsem se nebál, nýbrž jen a jen o ni.
Nemohl jsem ani pomyslet na to, co bych bez ní dělal. Miloval jsem ji, tím jsem si byl jistý. A proto jsem v hlavě střádal plány na její záchranu.
Neslyšel jsem ji, možná byla omráčená, nebo nemohla mluvit...
Měsíc do této tmy ani nepáchl, vše bylo zahalené do šeročerné děsivé tmy.

Upíři o něčem vášnivě diskutovali. Každý měl přesný úkol a drželi se na pozicích, které jim někdo nařídil. Za těch několik minut, co jsem stál za stromem jsem zjistil, kdo je jejich velitel.
Dovolil jsem si nakouknout.
Byl to muž zahalený ve stejné černé pláštěně jako ostatní. Opíral se o kmen stromu a okolí střežil svým pohledem. V rukou měl dlouhý tenký nůž, kterým si čistil špínu za nehty. Všechno jsem i přes všechnu tmu viděl dokonale. Jeho oči planuly jedovatou zelenou a tvář zdobily tvrdé rysy s početnými jizvami. Šla z něj hrůza, ale ani na moment mě nenapadlo, že bych snad utekl.
Byl jsem tu sám, bez zbraní a bez plánu, který by mohl zachránit život nám oboum.

Bylo mi ze mě zle. Já že jsem chlap? Já jsem upír, který díky bílošedým očím dostal moc, která převyšuje četnou skupinu ostatních?
Vydechl jsem z plic studený vzduch a stiskl ruce v pěst.
Muži i ženy dále šeptali v tichém lese a vzhledem k tomu, že vítr vál od nich ke mně, nemohli mě ani cítit.
To byla snad jediná výhoda, kterou jsem měl.
Moment překvapení...

°°°°

Když se Nickolas vydal za svou milou, začala teprve zábava.
Měl pravdu, všude byli upíři a všichni prahnuli po krvi smrtelníků.
Nezabýval jsem se tím, co tu dělají, ani tím proč bych měl hosty plesu, na který mě nikdo nepozval zachraňovat. Prostě jsem stiskl v rukou pevněji svou oblíbenou pálku, která mi jako první přišla pod ruku, když jsem se sem hnal a začal krvavou bitku.
Rodiče Nickolase se jenom radostně usmáli, když jsem jim přišel na pomoc a začal jsem jednoho po druhém likvidovat, jakoby to byly jen hadrové panenky. Bylo jich málo na to, abych si užil trochu zábavy, ale dost na to, aby mi to dalo aspoň nějakou práci.
Hostí v sálu byli tak vyděšení, že nikdo ani nevěděl, co se to vlastně děje.

Se svou pálkou smočené v krvi upírů jsem se zářivě usmál na svého strýce a tetu a vydal se za Nickem, kterému bych mohl píchnout, jestli bude třeba. Přece jen... Stále mě tíží pocit viny, že jsem toho dne Kristin ublížil, sic proti mé vůli. Zadíval jsem se na svůj prsten a vydal se za pachem Nickolase smíšeného s Kristininým.
Teprve potom budu zjišťovat, co se to tu vlastně dělo.

****
Tuturutů! (lepší efekty fanfár nejsou dostupné, děkuji za pochopení).
Je tu nová část! - jak nečekané.
Zlatí? SexyDeathGirl máš tu svého Dráčka v hlavní roli s pálkou! (Tvůj životní sen, co? 😆)

Nezapomeňte na komentář, hlasování a úsměv na rtech!
Prozatím se s Vámi loučím, zase u další kapitoly!

Už se nám to krátí, že? （＞ｙ＜）