Last warning [DOKONČENO]

XLIII.

Někdo by si možná myslel, že už ráno tohoto dne, kdy se má konat ples, bude v domě chaos, ale od chaosu to mělo dost daleko. Rodiče si povolali pár pomocníků, kteří přinesli už předem ušité oblečení na ples, tedy i pro mě a byli připravení kouzlit.
Donesli s sebou dva kufříky s líčidly, hřebeny a vším, co mě nezajímalo.
Bohužel jsem byl donucen se ostříhat, což bylo pro mě velké utrpení.
Seděl jsem v pokoji u zrcadla a hleděl na to, jak mi ostříhané vlasy padají do klína. Naštěstí jsem ženu, která se mi teď věnovala přemluvil, aby to moc nepřeháněla.
Po chvíli došla řada na Kristin.

Jen jsem si sedl na postel a sledoval jak s ní, respektive s jejími vlasy, dělá divy. Nestříhala ji, jako mě, ale česala.
Zabralo to celou půl hodinu, než byla žena spokojena. Z vlasů udělala dokonalé umělecké dílo. I samotná Kristin hleděla do zrcadla jakoby se nepoznala. Z několika copů utvořila cop, z kterého později vznikl povedený zapletený drdol. Vypadalo to úžasně, teda protože to byla Kristin, samozřejmě...

Tohle všechno zabralo tolik času, že už byl akorát tak čas chystat se odjet.
Mělo pro nás přijet luxusní auto a dovést nás až na místo určení.
Muž mi pomohl se upravit a hlavně se dostat do obleku, který jsem z celého srdce začal nenávidět.
„Nedá se v tom dýchat." poznamenal jsem a prohlížel se v zrcadle. Bohužel už nebyl čas dál s mužem diskutovat, protože se ve dveřích od mého pokoje objevila Kristin, zrovna když "pomocník" odešel.
Div mi nespadla brada. V těch šatech vypadala tak překrásně. Její nejisté kroky v nízkých podpadcích byly i přes to ladné a úsměv na rtech dokonalý.
„Ty-ty jsi nádherná!" vykoktal jsem ze sebe po chvíli a nemohl z ní spustit oči.
Všimnul jsem si, jak se začala červenat ve tvářích a usmál se.
„Děkuji." špitla a nervózně si hrála s prsty.

Naposledy jsem se podíval do zrcadla a svraštil obočí nad nagelovanými vlasy a zase se otočil na Kristin.
„Už by jsme měli jít." oznámil jsem a tím prolomil to ticho mezi námi.
„Taky ti to sluší..." poznamenala a chytila se mé ruky, když začala pomalu scházet schody.
„Máš poprvé podpadky?" zasmál jsem se a nabídl ji paži, aby se chytila lépe.
Jen přikývla a úlevně vydechla, když svou noční můru v rudých střevících přešla.

„Vám to ale sluší Nickolasi!" přiřítila se matka a věnovala nám oboum vřelý úsměv. Měla černé šaty jako každý rok a rozpuštěné vlasy až po ramena. Musel jsem se zamračit, když mi začala upravovat vlasy podle svého. Důsledkem toho Kristin vypukla smíchy. Hodil jsem po ní jeden nechápavý pohled a ušklíbl se.
„Nech toho, nejsem malý." zamračil jsem se na matku a odstoupil od ní.
Věnovala mi přísný pohled, ale v zápětí se otočila na Kristin, která jen tak tak zadržovala smích.
„Mojí pomocníčci odvedli skvělou práci!" poznamenala a pohladila ji po tváři.
„To ano." odpověděla Kristin a přestala se smát.
Během chvilky se v chodbě objevil i otec v saku a oba dva si nás jako matka prohlédl. Bohužel bez úsměvu a taky bez jediného slova se vydal k vchodovým dveřím.
Kristin se na mě znovu přitiskla a usmála se, když jsme se objevili venku. Slunce pomalu zmizelo za obzorem a nebe se zabarvilo do té rudé, tolik podobné jejím šátům.
Před domem už čekala limuzína.
Bylo milé, že si pořadatel plesu usmyslel, že pro každého přijede limuzína. Byl to opravdu milý muž, s kterým se mí rodiče znali dlouhou dobu.
Z bílé limuzíny vystoupil řidič a věnoval nám úsměv, když pomohl mé matce a Kristin dovnitř.
Potom jsem do auta opatrně nastoupil já a za mnou otec.

Byla tu kožená sedačka a malý kovový pultík s šampaňským u kraje.
Taková malá pozornost.
Řidič se s námi slušně pozdravil, zavřel dveře a po nějaké chvíli se limuzína rozjela.
„Těšíš se Kristin?" zeptala se po chvíli matka a rudá rtěnka na jejich rtech se zaleskla.
Kristin jen poslušně kývla a chytila se nenápadně mé ruky.
Propletl jsem si s ní prsty a radši se zadíval z okna.
Můj otec seděl naproti a nespouštěl ze mě ledový pohled.
Už od začátku se mu nápad s doprovodem, tedy Kristin, nezamlouval. Já si ale nic lepšího přát nemohl.
Tohle není můj první ples, ale zato to bude ten nejlepší.

Netrvalo dlouho a dojeli jsme na místo určení. Vystoupili, rozloučili se s řidičem a stanuli před obrovským domem, totiž vilou.
U vstupní brány stál poslíček a na jeho tváři se objevil úsměv, když nás zpozoroval. Otec na něj kývl a všichni jsme onoho muže poslušně následovali po tmavém semišovém koberci, který vedl až ke vstupním dveřím.
Stavba byla opravdu velkolepá.
Stěny zdobily mohutné sloupy, stěny měly barvu slunce a v dřevěných dveřích byly vyryté různé květinové ornamenty, tak jako u Kristininých šatů.
Prošli jsme zahradou s důkladně ostříhanými keři a vyšli těch pár schodů nahoru.
Za dveřmi nás už čekal sál.

Pousmál jsem se na Kristin, aby nebyla tak nervózní a společně vešli dovnitř.
Jako první mě obklopilo teplé silné světlo linoucí se z lustrů vysoko nad našimi hlavami.
Sál byl obrovský, přesně tak, jak si ho pamatuji. Všechno bylo sladěno do sebemenších detailů v zlatých barvách a podlaha se leskla jako zrcadlo.
V sálu už bylo pár lidí, kteří se bavili u stolů plných jídla, skleniček s alkoholem a spousty dalšího.
Někteří přestali mluvit, když jsme vešli do sálu a rozhostilo se zde ticho, ale jen na pár okamžiků, než začali hudebníci na malém pódiu u kraje hrát příjemnou melodii a známé, některé méně známé tváře se daly zase do řeči.