Last warning [DOKONČENO]

XXI.

Užíval jsem si snídani v podobě sklenice s červenou tekutinou a seděl na židli v kuchyni.
Najednou jsem uslyšel u vchodových dveří ránu.
Otočil jsem hlavu a málem vyprskl krev z úst.
Do očí jsem hleděl nějakému chlápkovi.
Skleničku jsem hodil do dřezu a nespouštěl z něho oči.
"Kdo sakra jsi?!" zvedl jsem se ze židle a pohledem sklouzl na dveře vyražené z pantů.
Byl to hnědovlasý muž, kterého jsem nikdy předtím neviděl.
Jeho pobavený výraz mě vytočil.
Je snad normální, vyrazit někomu ráno dveře a ještě se mu smát? Že by nějaký zdejší zvyk?
"Tvoje noční můra." roztáhly se jeho ústa do nechutného úšklebku.
Během mžiku se objevil u mě a jednou ranou se mnou praštil o kuchyňskou linku.
"To je mi zdvořilost." zavrčel jsem a tentokrát zaútočil já.
Je silný, ale ne dost.

Zaneprázdněn tím bastardem jsem shodil stůl a několik obrazů na stěně.
Souboj byl zatím vyrovnaný, protože jsem proti němu nešel naplno. Přece jen... Barák si zničit nemusím.

Vyhnul jsem se jeho pěsti a sám mu podkopl nohy.
Když ležel na zemi pro jistotu jsem do něj kopl a nechal ho praštit se o schody.
Vytáhl jsem ho za černé tričko, jenž už tak bylo celé zmuchlané a přišpendlil ho ke zdi.
"Někdo tě poslal?" zavrčel jsem a vytáhl ho do úrovni mých očí.
Jeho úsměv už dávno opadl, ale nevypravil ze sebe ani hlásku.
Chtěl jsem mu vrazit pěstí, ale moje paže se zastavila v půli cesty.
"NICKOLASI to stačí..!" ozvalo se kousek ode mně.
Hned jsem muže pustil a otočil se na matku se zamračeným výrazem.
Vedle ní stál otec a očima skenoval tu pohromu, co jsem stihl za tu chvíli způsobit.

Klapot podpatků matčiných drahých bot protrhl nynější ticho a její ruce se dotkly mých ramen.
"Jsi v pořádku?" prohlížely si mě její modré oči.
Kývl jsem a věnoval pohled muži, kterému teď držel otec ruce za zády.
"Co je zač?" podíval jsem se na otce.
Jeho vážný pohled nic nenaznačoval, jen zakroutil muži ruce za zády tak, že zaskučel bolestí.
Volnou rukou ho škubl za vlasy, až byl muž povinen zaklonit hlavu a potom mu kolenem kopl do zad.
Hnědovlasý zavrčel a při tom odhalil pár ostrých zubů podobných těm mým.
"Nemožný." stál jsem jako přikovaný a jezdil pohledem po mých rodičích.

Když jsem si zase prohlížel muže, všiml jsem si na jeho zápěstí otisk zubů.
"Někdo ho musel proměnit." oznámil jsem a ukázal jeho ruku otci.

Hnědovlasý sebou cukal a snažil se dostat z otcova sevření.
"Co s ním uděláme..?" zeptala se matka, při čemž hledala něco v kabelce.
"To se ještě uvidí." koukl na nás otec a jednou ranou složil hnědovlasého k zemi.