Last warning [DOKONČENO]

Úvod

„Vstávej, ať nezaspíš!!" křičela na mě máma z kuchyně.
Už od té doby, co jsme se přistěhovali mluví jenom o škole...
A to jsem ještě ani nevylezl z postele...
Zavrčel jsem do polštáře a ležel dál.
Ano, zrovna dneska je ten den, kdy jdu omrknout novou školu.
Nejradši bych z postele ani nevylezl, ale moje plány mi překazil otec, který rozrazil dveře od mého ještě neobydleného pokoje.
„Opovaž se zase něco zpackat. To kvůli tobě se už po čtvrté v tomto měsíci stěhujeme, a ty se snad nikdy nepoučíš... " zamručel a ještě před odchodem mi zdělil, že mám hejbnout kostrou a trochu se scivilizovat.

No, ano... kvůli mně jsme se zase přestěhovali. Totiž není zvykem, že by naše rasa na sebe upozorňovala, ale já se prostě držet stranou neumím.
Jsem strašně výbušný a musím přiznat, že se neumím ovládat.
A teď dost o mě.., nesmím přijít první den pozdě. Podle matky by to moc dojem neudělalo...

Koupili jsme velký barák se zahradou a sedmi pokoji ve dvou patrech. Pro někoho luxus, pro mě norma.
V pokoji mám vlastní koupelnu a proto se vydám první tam.
Ledovou vodou si opláchnu obličej a podívám se na sebe do zrcadla.
Vlasy mám rozházené do všech světových stran, což je u mně zvykem a proto radši odejdu zpátky do pokoje něco na sebe hodit.

Černé džíny a bílé tričko mi padly jako první pod ruku. Těch pár věcí, co jsem si stihl vybalit se válely po celém pokoji a zrovna tohle se mi zdálo nejméně zmuchlané.

„Nickolasi Derene okamžitě přilez dolů!!" zahulákala na mě matka.
S protočením očí jsem pomalu kráčel po schodech do kuchyně.
„Příjdeš pozdě!" kňourala a prohlížela si mě.
Musím se pousmát tomu, jak malá ve skutečnosti je.
Už dávno jsem svoji rodinu přerostl. Né, že by mi to však vadilo.
------------

Venku je celkem teplo, na to, že je podzim a proto jsem si vzal jenom mikinu.
Netrvalo dlouho a došel jsem ke škole.
Byla celá modrá a zdálo se mi, že i velká. No ještě se uvidí...
Lidé okolo si mě prohlíželi a nesnažili se to nějak zakrýt.
Prostě na mě zírali!
Nasadil jsem si kapuci, aby mi neviděli do obličeje a zadíval jsem se do země.
Ať už to mám z krku...

Už to přichází... Cítím krev, cítím všechny okolo, ale nesmím.
Zžírá mě pocit vlastní viny, když jsem před měsícem někoho zabil.
Proto jsme se odstěhovali.
Lidé si myslí, že nejsme opravdoví, že žijeme jen ve filmech, ale opak je pravdou.

Těší mě, já jsem Nickolas a shodou okolností i upír.