Last warning [DOKONČENO]

XLI.

Celý den jsem seděl v pokoji a věnoval se knihám. Možná by bylo dobré, koupit si nějakou novou.
Neměl jsem náladu vycházet a už vůbec vidět ty dva. Pořád jsem měl vztek.
Zrovna, když jsem jednu knihu položil na stůl, ozvalo se zaklepání. Odtrhl jsem se od hromady knih a papírů přede mnou a zabručel. „Dále." otočil se na kolečkovém křesle, abych spatřil svou matku.
„Jsi v pořádku?" prohlížela si mě a na stůl vedle knihy položila sklenici s krví.
„Musela jsem skočit do práce, protože ten hlupák všechno vypil.
Nevíš jak dlouho se ještě zdrží?" zeptala se a sedla si na postel.
„Už by mohl vypadnout." zavrčel jsem přes zatnuté zuby a propaloval matku pohledem. Po nějaké době se dala zase do řeči.
„Přišla jsem ti oznámit, že pozítří jdeme na ples.
Rodina Derenů byla pozvána a proto tam bez výmluvy půjdeš i ty. Musíš přijít s doprovodem, takže by bylo dobré říci to Kristin." zvedla se a ladným krokem opustila pokoj.
„To snad není pravda." řekl jsem podrážděně pro sebe a zlostí smetl knihy ze stolu.
Matce odmlouvat nemůžu.

Protáhl jsem se a vyšel z pokoje.
Dole jsem uslyšel televizi.
Sešel jsem schody a vykročil jsem si to ke Kristin, která zaujatě sledovala film, než jsem ji zastínil výhled.
„Potřebuju s tebou mluvit." řekl jsem nezaujatě.
Podívala se na mě a zvedla se z pohovky.
Draco vedle skoro usínal a nevnímal nás. Chytil jsem ji za paži a vyvlekl nahoru do svého pokoje.

„Ni-nicku, co potřebuješ?" zeptala se vystrašeně a trochu ode mě odstoupila.
„Pozítří jdeš se mnou, mou matkou a otcem na ples.
Dostaneš nějaké šaty a o zbytek se postarám. Žádné kraviny, Kristin." zamračil jsem se a ukázal ke dveřím, ať odejde. Vlastně jsem doufal, že zůstane.
„Nicku, já... Je mi strašně moc líto toho, co jsem udělala." špitla a utekla z pokoje.
To sis měla uvědomit dříve.

**

„Nemám to ve zvyku, vlastně si na to ani zvykat nechci, ale ona mi nedala pokoj..." vešel do knihovny Draco.
„Nemám na tebe náladu." zabručel jsem a srovnával knihy do poliček.
„Jsi jak uražená dvanáctiletá holka." oznámil a přistoupil ke mně.
„Na, tu máš." položil vedle na stůl novou, pěkně obalenou knihu.
„Ber to jako omluvu, i když si za to můžeš sám." dodal a odešel z místnosti.
„Ty dokážeš zkazit i omluvu..." řekl jsem si spíše pro sebe a koutky úst mi cukly nahoru a dál srovnával knihy.

Záleží mi na ni.
Měl jsem strach...
Neodpustil bych si, kdyby jí něco udělal, a taky bych nikdy neodpustil jemu. Nemám ponětí o tom, jak jí to říct... na city jsem nikdy nehrál, tak proč mi srdce tak rychle bije, když na ní myslím?
Nechápu to, a doteď ani chápat nechtěl. Vlastně ani nevím, jestli to, co cítím není jen tužba a chtíč po krvi.

Opustil jsem knihovnu a spatřil Kristin sedící u stolu hluboce začtenou do knihy. Nikdo jiný tu nebyl.
„Existuje spousta lepších věcí ke čtení než smutné příběhy o lásce..." promluvil jsem úryvkem z knihy, která ležela na stole u pohovky. Kristin odtrhla oči od románu.

„Krásku a zvíře jsem dočetla odpoledne." podotkla a zavřela tlustou knihu.
„Chci se ti omluvit, že jsem to bral tak vážně... Bál jsem se, že ti ublížil." řekl jsem pološeptem a zadíval se na ni s omluvným výrazem.
„To proto, že jsem hloupá." odpověděla a vstala ze židle. Pozoroval jsem ji při každém pohybu.
„Takže půjdeš se mnou zítra na ten ples?" mírně jsem se usmál a vzal si z lednice ledovou skleničku s krví.
„Kvůli tobě tam půjdu." broukla a taky se usmála.
„Půjde tam zítra i Draco?" zeptala se a opřela se o kuchyňskou linku vedle mě.
„Ne, pozváni byli jenom Derenovi." odpověděl jsem suše a napil se.

„Víš, docela by mě zajímalo, jak se celým jménem Draco jmenuje." řekla po chvíli se zájmem v hlase a tím vyrušila ticho, které teď domem vládlo.
„Draco Thierry Black." ozvalo se najednou nad námi a na schodech se objevila známá postava skrytá ve stínech.
„Jestli budete tak hodní, už mě dál nerozebírejte." zavrčel, změřil si nás oba pohledem a naznačil mi, abych uhnul, než se natáhl k lednici a vzal si celý sáček krve a chystal se zase stejně rychle opustit místnost.
„To jako vypiješ všechno?" zvedl jsem obočí a sledoval ho.
„Problém?" otočil se a propálil mě pohledem, při čemž si stoupl na první schod.
„Aby si zase nenavštívil záchodovou mísu." uchechtl jsem se a pozoroval ho, jak jde naštvaně do svého pokoje nahoru.