Last warning [DOKONČENO]

XLVIII.

Byl jsem připravený zaútočit. V prstech jsem nervózně třel ulomenou kůru stromu a naslouchal jejím rozhovorům.
V lese se znenadání ochladilo.
Nebyla mi zima.
Neměl jsem tu výdrž ty parchanty poslouchat do nekonečna. Nadechl jsem se vlhkého vzduchu. A s rukama v pěst jsem opustil svůj úkryt za stromem.

Jedovaté zelené kočičí oči se na mě upřely.
Jejich pláště zavlály ve větru a všichni se dali do pozoru.
„Tak jsi přece jen přišel." usmál se velitel a v jeho úsměvu byla znát zákeřnost.
„Kde je Kristin?" zavrčel jsem.
„Ta holka?" ušklíbl se.
Zamračil jsem se.
„Co mi chcete?" propaloval jsem je pohledem.
„Chci aby si trpěl." usmál se slizce a přestal se opírat o strom. Jeho zelené oči plály ve tmě stejně jako ty mé šedobílé, které ho pohledem už předem posílaly do pekel.
„Nemám čas se tady s tebou vykecávat sakra! Kde je ?! " zavrčel jsem a při tom zvuku sebou jeho poskoci trhli.
„Zabil jsi mi otce, budeš trpět a s tebou i tví milovaní." jeho rysy ztvrdly a v očích mu tentokrát jiskřil vztek.
„Koho?
Přece jsem nikoho..." pak mi to došlo. Ten zatracený učitel.

Za ním se v šeru vynořila tmavá postava.
Když se přiblížila, na chvíli jsem zkameněl.
Byl to muž ve stejném popelavém plášti s černou maskou a přes rameno měl přehozené bezmocné tělo. Jako hadrová panenka.

Polkl jsem a má krev, v které proudila albínská moc, začala vřít.
Ty hnědé vlasy, bezmocná tvář. Světlé oči, v nichž byla až hmatatelná bezmoc a strach.
Muž ji hodil na zem jako bezvýznamný kus hadru a postavil se vedle velitele.
Měla svázané nohy i ruce. V ústech šátek, aby nemohla křičet. Po obličeji jí tekly slzy.
Vydal jsem hlasitý hrdelní zvuk, v němž nebyla ani kapka lidskosti a na mých pažích, krku a trupu vyskákaly bíle planoucí znaky. Už jen ty naznačovaly, jak moc rozčílený jsem byl.

Ani jsem si nevšiml Draca, který se za mnou náhle zjevil. Jen si přehodil do druhé ruky už teď zkrvavenou pálku, popošel blíže a věnoval všem zahaleným i velitelovi široký úsměv.
Kristin se vzbouzela, seděla opřená o strom a snažila se vyvléct z provazů. Její skelné oči mě sotva mohly zahlédnout.
„Zabijeme je. Všechny." zavrčel jsem lehký a stručný rozkaz na bratrance a vystřelil proti nim.
Vrazil jsem do prvního v masce a i s ním sletěl na zem do větviček a napadaného listí. Kolem mě jako střela prosvištěl černý blesk. Smál se, když jednomu vrazil pálku přímo mezi oči. Jeho maska se rozletěla a ozval se jeho poslední výkřik, když mu bratranec bez zaváhání zlomil vaz.

Vzeky nepříčetný jsem s ním praštil o zem až něco skoro neslyšně křuplo a vstal.
Zezadu na mě někdo skočil.
Málem jsem se neudržel na nohách a začal křičet. Všemožně jsem se oháněl a snažil se vetřelce ze sebe setřást, ale marně.
Najednou se mi u krku zaleskla dýka.
Začal jsem couvat a zatajil dech.
Ten někdo mě strhával k zemi, kde by měl nade mnou kontrolu.
Znova jsem varovně zavrčel a prudce narazil do stromů za sebou. Kosti v těle se mi po tom nárazu rozvibrovaly, ale to hlavní bylo, že se vetřelec pustil a klesl na zem. Jen jsem se na moment otočil.
Neznámému sklouzla kapuce a já spatřil dlouhé vlasy až po pás.

Nevěnoval jsem ženě pozornost, protože se na mě vrhli další dva.

**
Dracův pohled:

Zpozoroval jsem Kristin a pomalu se k ní dobýval.
Bohužel tu přibývalo čím dál tím víc upírů, kteří sem přicházeli a šli mi po krku.
„Odkud se sakra berou!" vyhrkl jsem rozčíleně na Nicka, který se potácel s jinými.
Pálku jsem jednomu vrazil do čelisti a kopl do něj rychleji, než dopadl na zem.
Takhle jsem se v té tmě probil až ke stromu, kde Nickova holka ležela.
Chtěl jsem ji rychle odvázat a utéct s ní i Nickem, ale někdo mi zatarasil cestu.
Byl to muž s planoucíma zelenýma očima a zlověstně se usmíval.
„Až s tebou skončím, zbyde z tebe mastný flek." řekl rozhodně a poslal proti mě jeho pěst.
Vyhl jsem se a o krok uskočil s pálkou pevně v ruce.
Začala bitka.
Vyhýbal jsem se jeho úderům a dával si pozor na jeho dlouhý a ostrý nůž.
Najednou do mě zezadu někdo napálil.
Neudržel jsem se na nohách a zakopl o kořen.
Vykulil jsem oči, když jsem vrazil hlavou do jeho hrudě a zapomněl dýchat.
Okolí se mi zamlžilo do mlžného oparu. A jakoby v dáli jsem spatřil Kristininy oči.
Přes šátek v ústech křičela. Ale jakoby za stěnou...
Až pak mi došlo, když jsem kleskl na zem, co se vlastně děje. Sledoval jsem jehličí pod sebou na kolenou a padl na záda.
V hrudi jsem měl až po rukojeť zaražený ten nůž.
Zalapal jsem po dechu, ale nešlo to.
Stále jsem lapal po dechu jako ryba na suchu.
Nebe bylo plné hvězd. Viděl jsem ho přes stromy. Bylo krásné, i když se mi mlžil zrak.

Nevím jak dlouho jsem tak ležel s pěknou ozdobou v hrudníku, minuty ubíhaly tak rychle a přesto pomalu...
Viděl jsem jen Nickolasovy blýštící znaky na kůži a les.
V mých uších bylo ticho.

Najednou se nade mnou objevila Kristinina tvář.
Zřejmě křičela... Usmál jsem se a zvedl k ní ruku. Ústa mi nedovolila mluvit.
Třásla mi rameny.
Usmíval jsem se, neboť jsem se těšil...
Smrt, ta neobjevená temná říše.
Neměl jsem rád svůj život, zato jsem jeden zachránil.
Usmíval jsem se jako blázen a hladil ji po tváři.
Nickolas má štěstí. Pomyslel jsem si.

Její horké slzy mi kapaly na tvář a stále volala... Odtušil jsem, že mé jméno.
Muselo být tak krásné, slyšet volání mého jména.
Vedle se skláněl Nick.
Byl bílý jako stěna i v té tmě a oči mu planuly.
Byla v nich vidět úzkost a hořkost.
Ruce a tvář měl od krve.

Má ruka spadla zpátky k tělu a nahmatal jsem si ránu. Byla přímo do srdce...
Do mého ztrouchnivělého srdce.
Přesto jsem se usmíval, než mi smrt vzala poslední jiskru v očích.

Najednou jsem kdesi ve tmě, uslyšel Kristinin pláč a naposledy své jméno.
Ach, bylo to tak krásné.

Je tu další kapitola!
SexyDeathGirl chci tvůj dlouhý komentář...
Co na to říkáte?
Já jsem trochu z této kapitoly nešťastná. (个_个)
Ale jsem ráda, že jsem to napsala.