Last warning [DOKONČENO]

XLV.

Protančili jsme hned několik písní po sobě. Užívala jsem si jeho každičký pohled a děkovala Bohu za to, že jsem se před rokem věnovala tanci. Ale přeci mi něco nesedělo. Ta náhlá změna chování, kterou jsem postřehla takřka okamžitě. Byl najednou ostražitý a i když se převážně koukal na mě, viděla jsem, jak mu těkají oči po sálu. Někoho hledal? Věděla jsem, že mi to neřekne, ale trochu mě tím znepokojoval.
Ale i tak jsem to dokázala zahnat do postraní a plně se věnovat plesu. No řekněte mi, kdy se normálnímu člověku poštěstí na takový ples "smetánky" dostat. Užívala jsem si pestrou paletu barev, která tančila kolem. Šaty různých barev, střihů a velikostí... Jako na módní přehlídce. Stála jsem u občerstvení a neodolala malému cukříčku v míse plné makronek, karamelek, čokoládových pralinek a bonbónů vyskládaných v řadách. Začla jsem se rozplývat nad tou úžasnou sladkou chutí a ani si nevšimla, že u mě někdo stojí. Až když mi poklepal na rameno. Trochu jsem nadskočila a otočila se.

~~~

Když už jsem se konečně zbavil toho zvláštního pocitu, začal jsem se bavit. Když jsem s Krist dotančil, přihnala se ke mně slečna, kterou jsem si moc dobře pamatoval z minula. Měla šaty modré jako nebe a oči šedé, jako bouřkové mraky. Krist se na mě s úsměvem podívala a řekla, že se jde podívat na zákusky. Jenom jsem kývl a započal rozhovor s onou slečnou, protože jsem věděl, že se v získávání mé pozornosti tak snadno nevzdá. Hlavně, když tu nebyla dívka v překrásných rudých šatech. Neměl jsem jí to za zlé. Před rokem se nabídla, že mi bude dělat doprovod. Teda přesněji - naši rodiče se domluvili. Byla chytrá a bystrá, ale nikdy jsme si nepadli do oka. Přesto jsem s ní rád mluvil. Probírali jsme nové výtisky knih, které jsem miloval, umění, školu a spoustu dalšího. Nevím proč, ale má mysl ji porovnávala s Kristin. Nestála jí ani po kotníky... Snažila se mě oslnit svým úsměvem, ale tohle na mě neplatilo. Věnoval jsem se jí, jen její gesta jsem ignoroval. Nikdy jsme nebyli více než přáteli, což v ní vyvolávalo jisté neblahé pocity, ale mne to bylo svým způsobem jedno. Mé srdce patřilo někomu jinému. Přesněji dívce stojící u zákusků. Zlé pocity mě opustili nadobro a proto jsem už nevěnoval pozornost mladíkovi, stojícího u ní. Ani jsem si ho nevšiml a kdyby ano, nevadilo by mi to. Bylo tu spousta lidí a přes ně jsem neviděl, že se s ním Kristin dala do řeči. Veronica, tak se jmenovala, svou pusu od našeho pozdravu utlumila jen zřídka. Vlastně mi to ani nevadilo. Nemluvila jedno přes deváté, nýbrž související věty a docela dobře se mi to poslouchalo. Díky podpatkům na jejích drobných nožkách nemusela zaklánět hlavu, jak tomu většinou bývalo, aby mi viděla do očí. Měla jen lehce zvednutou bradu a v očích jí jiskřila radost z mé pozornosti, jako jindy tomu bylo u Kristin. Občas jsem pokýval hlavou na znamení souhlasu, řekl jsem pár krátkých vět k danému tématu a zaposlouchal se do hudby vycházející z nástrojů hudebníků. Za chvíli se totiž melodie znova uvolnila a okolí se dalo zase do tance. Nezbývalo mi nic, než se pousmát na Veronicu, která mi nabídla ruku a příjmout její požadavek o jeden tanec. Kristin to vadit nebude.

Hned, co jsme dotančili jsem se omluvil, že potřebuju na toaletu. Cestou jsem se rozhlížel po okolí a zahlédl své rodiče. Jen jsem se pousmál a zmizel za dveřmi pánských toalet.
Nikdo tam nebyl. Došel jsem k překrásným pozlaceným umyvadlům z mramoru a zahleděl se do zrcadla, které se jen blyštilo. Prohlédl jsem si svou tvář a blonďaté vlasy, které mi popadaly do obličeje vrátil na původní místo. Potom jsem si opláchl tvář vlažnou vodou a narovnal se v okamžik, kdy v sálu utichla hudba. Byl to zvláštní pocit, když se všude rozneslo ticho. Hudba přestala hrát, lidé jakoby zkameněli, dokonce i kroky ustaly. Zamračil jsem se a do nosu mě praštil silný pach. Tak silný, že jsem si musel zakrýt nos. Smrdělo to jako... Jako něco, co nevěstilo nic dobrého.

To už jsem na nic nečekal, rozrazil dveře od toalet a v ten okamžik mě pohltila tma. Chvíli jsem si přivykal na nekončící šero a chvíli uvažoval, jestli jsem neztratil vědomí, ale nebylo tomu tak. Opravdu jsem se nacházel na chodbě, jenže světla nesvítila. Měl jsem to štěstí, že jsem ve tmě viděl docela obstojně a vydal se do hlavního sálu, kde se konal ples. Žaludek se mi stáhl zase tím divným pocitem. Světla zprudka zablikala a tmu prolilo světlo se zvukem rozbíjících se oken. Lidé v sálu stále byli, poznal jsem to, neboť začali křičet. Jakmile záře, která mě na pár vteřin oslepila pominula, lustr zase svítil a v sálu bylo světlo. Trhl jsem sebou, když se u mě z nenadání objevili rodiče a upřeně hleděli před sebe. Zadíval jsem se oním směrem jako oni a zalapal po dechu. Všude na lesknoucích se parketách byly střepy a v sálu osmice neznámých lidí oblečených v černém, kteří dovnitř vysklenými okny vtrhli. Ne, nebyli to lidé...

~~~

Když se světla z nenadání zhasla, nejdříve jsem se vylekala. Uvažovala jsem, jestli to nepatří k nějakému překvapení, než mě chytla něčí ruka. Ano, byla to bezpochybně paže Petera, který se mnou stál u zákusků celou tu dobu. Než jsem se však stihla zeptat, co se to děje, chytil mě kolem pasu a přehodil si mě přes rameno.
„Je čas jít." řekl tónem, který mě zamrazil na zádech. Nedokázala jsem se bránit a křik mi uvízl v krku, když se rozbily okna, znova se rozsvítilo a on se obrovskou rychlostí vyřítil ze sálu. Stihla jsem si povšimnout neznámých zahalených postav v černém, než mě do tváře štípl studený vzduch a oční víčka mi z nějakého důvodu klesla dolů. Mou mysl zahalila tma.