Last warning [DOKONČENO]

Epilog

Po třech letech

Přišel jsem konečně domů. Vyběhl jsem schody do šestého patra, prošel dlouhou chodbou ke dveřím na druhé straně a začal po kapsách hledat klíče.
Jakmile jsem si odemkl dveře od bytu zmizel jsem v jeho útrobách a zabouchl za sebou. Nadechl jsem se a v nose mě pošimrala vůně knih jak starých tak nových, přinesených z domu rodičů a vůně Kristin, která tu ale momentálně nebyla. Přestěhoval jsem se, společně s Kristin. Sice oba dva chodíme do školy, já na vysokou a ona vychází střední, ale o peníze nemáme nouzi. Vlastně jsem před chvílí přišel z brigády. Je to docela fajn... Pracuju někde, kde to mám rád. V knihovně. Nevadí mi, že jsou kolem mě všude. V práci stejně nemůžu číst... Takže knihy, které jsou všude kolem mě čtu jen doma. V našem bytě deset minut pěšky od škol.
Matka s otcem nás podpořili, čemuž jsem mohl být jen vděčný.

Sedl jsem si jako vždy na křeslo v  knihovně a očima hltal každý řádek v nově zakoupené knížce z místa, kde jsem teď pár hodin seděl, radil a prodával.
Byly dvě hodiny odpoledne a já čekal na Kristin. Dneska jsem neměl školu, ale ona ano.
Konečně se otevřely dveře.
Vyšel jsem z knihovničky, kterou jsem si zařídíl v pokoji pro hosty a usmál se na ni.
„Strašně si mi chyběl!" skoro až radostně vykřikla a když si vyzula boty, rozběhla se ke mně. Políbil jsem jí na tvář a hned se odtáhl, protože mě do nosu praštila cizí vůně.
„Hádej, koho jsem potkala." uchechtne se a podívá se ke dveřím.
„Zdravím." ozval se hlas.
„Čau Draco." prohlédl jsem si ho. Usmíval se a očima tikal po bytě.
„Hmmm, hezký." zakýval hlavou uznale a v jeho špinavých teniskách vešel dovnitř a začal procházet pokoje. Tiše jsem zavrčel.
„Jen klid, nejsem zloděj." zasměje se a když nakoukl i do ložnice, vrátil se zpátky.
„Tak mě napadlo, jestli nechcete pokecat ven." prohrábl si vlasy s úsměvem.
„Většinou se takhle netlemíš, máš nějakou novinku?" nadzvedl jsem obočí a sledoval ho.
„No to se mnou budete muset jít." zasměje se a vrátí se ven na chodbu.
Koukl jsem se na Kristin.
„Tos mu nemohla utéct nebo říct, že něco máme v plánu?" šeptl jsem jí do ucha. Jemně mě praštila do ramene a zamračila se. V tom výrazu byl zachmuřilý výraz. 'Můžeš děkovat Bohu, že žije' oznamovaly mi její oči.