Last warning [DOKONČENO]

XXXVII.

~ Pohled Draca.

Usmál jsem se na ní a cucl si ze skleničky, kterou jsem držel v ruce.
„Já nevím, jestli je to dobrý nápad..." podívala se na mě Kristin.
„Když tak dostanu po držce já." odvětil jsem a položil sklenici na zem.
Trochu jsem bojoval s pocitem hladu, který ve mně probouzela krev, ale nakonec se mi ho podařilo přece jen zahnat.
"Červená ti bude slušet." řekl jsem škodolibě a oba jsme se dali do práce.
Možná, že se nedožiju večera, ale stojí to za to. Navíc už dlouho plánuji pomstu.
„Máš nějaké červené oči." řekla po chvíli Kristin a zaujaté si mě prohlížela.
„Mám alergii." zabručel jsem a kýchnul.
„Nesnáším jaro!" zaklel jsem a zamračil se.
„A máš nějaké kapky? Můžu ti donést sklenici s vodou..." řekla trochu starostlivě a sedla si na zem vedle mě.
„Je na čase, abych ti řekl, že upíři nejí ani nepijou." zadíval jsem se jí do očí a zase kýchl.
„To není pravda, vždyť Nick se mnou jedl pizzu." zkřížila si ruce na prsou.
„No, a pak zbytek dne zvracel a málem umřel, jen tak mimochodem." zašklebil jsem se a pozoroval její udivený výraz.  Je tak hloupá...
„Všechno jídlo chutná odporně a stejně." prohodil jsem a vzpomenul si na den, kdy jsem jako malý pozvracel celý obývák a ještě týden ležel v křečích doma. A to byla jen jedna hranolka...
„Ale každý máme jednu výjimku, týkající se nápojů, například já můžu černý čaj." vysvětlil jsem a zašklebil se. Nerad něco vysvětluju... Měl jsem ji tu knihu ukázat hned.
„Tak to jsem nevěděla." řekla a na zemi udělala další otisk.

Po pár minutách jsem byl spokojen.
„Dívej se." ukázal jsem prsty na mé oči a na levé ruce si povytáhl prsten.
Začaly se mi třást ruce a naproti v zrcadle jsem viděl své zorničky stáhnuté snad do velikosti špendlíku.
Když jsem začal ztrácet lehce kontrolu, prsten jsem vrátil zpátky na místo. Pro jistotu.
„V téhle podobě bych Nickolase roztrhal na kusy." uchechtl jsem se a pozoroval její vyděšený výraz.
**

~ Pohled Nickolase

Ze školy jsem se dostal později, než jsem měl v plánu. Asi hodinu jsem s tím hlupákem seděl v ředitelně a ignoroval vzteklého ředitele, jak nám "promlouvá do duše."
Nakonec jsem se mu musel omluvit a konečně odejít.

Spěchal jsem domů, protože jsem měl špatný pocit, že já jsem je tam opravdu nechal...
Když jsem došel před dům, do nosu mě praštila silná vůně krve.
Vytřeštil jsem oči a otevřel dveře.
To, co jsem uviděl, mi málem způsobilo infarkt.
    Všude byla krev. Otisky drobných rukou, šmouhy směřující po schodech nahoru... Celý dům byl zevnitř obarvený rudou. Srdce mi divoce bušilo, strach s panikou mi utáhly hrdlo a během chvíle se oba pocity změnily ve vztek a to takový, že jsem zapomněl kdo jsem.
Batoh jsem odhodil na zem a v tu chvíli mi na těle začaly zářit bílé značky. Rozběh jsem se nahoru, do mého pokoje.
„Kristin!" vykřikl jsem s panikou a rozrazil dveře.
Nikdo si nedovede představit, jaký jsem měl strach.  Oči mi tikaly po pokoji, kde všude na zemi byla krev.
Sprostě jsem zakřičel a rozběhl se do koupelny, kde krvavé stopy pokračovaly.
Srdce teď divoce bijící se najednou zastavilo. Na zemi ležela Kristin. Byla ponořená do rudé a nehýbala se. Do očí mi vyhrkly slzy.
Začal jsem se třást a když jsem se porozhlédl po celé koupelně, všiml jsem si Draca. Vlasy měl rozházené a neupravené, mikinu měl celou od krve spolu s bradou a rukama. A jeho pohled se mi vpíjel do očí.
„Bastarde." řekl jsem polohlasem s kamennou tváří.
Jenže to nebylo všechno, co jsem udělal.
Během okamžiku jsem ho přirazil ke stěně a bouchl s ním tak silně, že jsem mu snad vyrazil dech. Onou ránou popadaly všechny skleničky a věci z poličky, které dopadly na zem a rozletěly se na tisíce kousků. To mi ale bylo úplně jedno.
Ornamenty a značky mi na rukách zářily stále intenzivněji.
On se pousmál a díval se mi přímo do obličeje.
„Ty BASTARDE!!" vykřikl jsem z plných plic a vrazil mu pěstí.
Zabiju ho. Já ho zabjiu sakra!!
Hněv mě zcela ovládl a mlátil ho dál, dokud mi před dalším úderem nechytl pěst před obličejem.
Vymanil se mi z rukou, postavil se vedle Kristin a olízl se.
„Souhlasila..." objevil se mu na ústech úšlebek.
Co nečekal byla má noha, kterou jsem ho odkopl. Stihl prorazit nechtíc dveře a s kotrmelcem se praštil o roh postele.
Chtěl jsem se za ním rozběhnout a vymlátit z něj duši, ale něco mi zaznělo v uších.
„DOOOST!!" ozvalo se za mnou takovým a srdcervoucím tónem, že jsem na moment zapomněl, co, nebo snad kdo mi před chvílí zřejmě zničil život.
Ale... Neotáčel jsem se. Místo toho jsem se nadlidskou rychlostí rozběhl a vyzdvihl Draca do vzduchu.
V jeho obličeji už žádný výsměch nebyl.
„Nickolasi, to stačí, byl to vtip." zachraptěl. Neposlouchal jsem ho...
Praštil jsem s ním o zeď.
V tu chvíli se něco zatřpytilo ve vzduchu a Draco se sesunul k zemi. Až potom jsem zaslechl cinknutí kovu o podlahu.
  Zvedl hlavu a podíval se na mě.
Po těle  mi jako elektrický proud přejela husina.
Místo modrých duhovek měl jen černé čáry, které ani trochu nepřipomínály zorničky. (Viz. obrázek)

< A protože jsem jiný - reálnější - obrázek nenašla, musíte se spokojit s tím to... >

Takže... Snad se kapitola líbila, do komentářů napište, co si myslíte... A uvidíme se příště!